Pragensie

Staroměstská exekuce 1621 (poprava 27 českých pánů)

Poprava neboli exekuce 27 vůdčích představitelů českého stavovského povstání na Staroměstském náměstí v Praze dne 21. června 1621

podle kresby neznámého autora

vyryto do mědi a vydáno v podobě grafického listu ve frankfurtské dílně Matthäuse Meriana staršího (1593–1650)

mědirytina na ručním papíře, 46 x 54 s rámem, rámováno pod muzeálním antireflexním UV sklem

V období baroka byla negramotnost stále velmi vysoká – v českých zemích neumělo číst a psát více než 80 % obyvatel, zejména na venkově. Obraz proto přebíral roli jazyka. To, co nemohlo být sděleno textem, bylo vyprávěno vizuálně.

Technikou mědirytu – tedy vyrytím obrazu do měděné desky a jeho otištěním na papír – vznikaly grafické listy v nákladu několika stovek kusů, které zachycovaly tehdejší svědectví života a přinášely tak srozumitelnou informaci o světě i těm, kteří neuměli číst. Obraz nebyl pouze ilustrací, ale plnohodnotným nositelem informace.

Pro městské a střední vrstvy, které měly přístup k tištěnému papíru, se grafické listy staly prostředkem „čtení světa“. Na jednom listu se často odehrávalo více scén za sebou – čas byl převeden do obrazu. Divák tak mohl sledovat děj krok za krokem, bez potřeby číst jediný řádek.

Mědirytina švýcarského rytce a nakladatele Matthäuse Meriana staršího zachycuje v sedmi kompozičně uspořádaných scénách chronologický průběh událostí spojených s odsouzením a veřejnou exekucí vůdců českého stavovského povstání. List představuje jeden z nejvýznamnějších dobových vizuálních dokumentů k tomuto klíčovému okamžiku české a středoevropské historie.

Historický kontext:

Po porážce českých stavů v bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620 zahájily habsburské úřady rozsáhlé vyšetřování účastníků povstání. Dne 20. února 1621 dal císařský místodržící Karel I. kníže z Lichtenštejna zatknout celkem 61 osob. Před soudní tribunál nakonec předstoupilo 43 obviněných, z nichž bylo 27 odsouzeno k trestu smrti — tři páni, sedm rytířů a sedmnáct měšťanů. Na výši trestu měli vliv mimo jiné Martinic, Slavata i císařský zpovědník páter Lamormaini. Rozsudek byl výjimečný i na tehdejší evropské poměry — v době, kdy vítěz zpravidla popravoval jen nejvýznamnější protivníky (v Nizozemsku například popravili tehdy pouze hraběte Egmonta a admirála Van Hoorna), nemá staroměstská exekuce v rámci habsburské monarchie srovnání. Jedinou vzdáleně srovnatelnou událostí jsou tzv. Prešovská jatka z roku 1687, při nichž bylo v Prešově popraveno 24 měšťanů a zemanů. Rozsah pražské exekuce byl šokující i z toho důvodu, že z Vídně přišel původně návrh na pouhých devět rozsudků smrti — finální seznam však čítal 27 jmen odsouzených k popravě.


7 scén zobrazených na grafickém listu (chronologicky):

1. Soudní líčení — horní řada vlevo

Zobrazuje průběh soudního procesu se zatčenými, který se vlekl několik měsíců. Dne 20. února 1621 dal císařský místodržící Karel I. kníže z Lichtenštejna zatknout velký počet osob účastnících se českého povstání. Soudní tribunál nakonec odsoudil 27 mužů k trestu smrti — tři pány, sedm rytířů a sedmnáct měšťanů.

2. Ženy a děti odsouzených prosí o milost — scéna v horní řadě vpravo

Večer před popravou se k místodržiteli Lichtensteinovi dostavil velký zástup žen a dětí odsouzenců s prosbou o milost pro své muže a otce. Lichtenstein, vázán císařovým rozkazem, jejich žádosti vyhovět nemohl.

3. Přivezení odsouzených k Staroměstské radnici — v dolní řadě vlevo

V časných ranních hodinách 21. června 1621 byli všichni odsouzenci převezeni v krytých vozech na Staroměstskou radnici, kde čekali na vykonání rozsudku. Průvod krytých vozů s vojenským doprovodem je zachycen při příjezdu k radnici.

4. Čekání na vykonání rozsudku — v dolní řadě vpravo

Scéna zachycuje odsouzence shromážděné v prostorách Staroměstské radnice v době mezi příjezdem a samotným vyvedením na popravu. Dav přihlížejících a strážní vojáci dokreslují tísnivou atmosféru posledních chvil před exekucí.

5. Vyříznutí jazyka Janu Jeseniovi — scéna ve střední řadě vlevo

Jako zvláštní a nejtěžší trest před samotnou popravou byl rektoru Karlovy univerzity Janu Jeseniovi zaživa vyříznut jazyk. Tento trest symbolicky odpovídal jeho provinění: jako diplomat přemlouval uherský sněm k odklonu od císaře — slovy žaloby se „jazykem provinil, a proto mu bude jazyk zaživa vyřezaný” — a jako autor traktátu Pro vindiciis contra tyrannos obhajoval právo lidu svrhnout panovníka.

6. Vlastní poprava — scéna ve střední řadě uprostřed listu

Největší a ústřední výjev zachycuje samotnou exekuci na Staroměstském náměstí. Poprava probíhala na mohutném dřevěném pódiu — theatru — vysokém přes dva metry a o rozměrech přibližně 16 × 16 metrů, potaženém černým suknem. Celé náměstí bylo obklopeno kordony císařských vojáků pod velením Albrechta z Valdštejna. Poprava začala v pět hodin ráno a trvala do deseti — celkem čtyři hodiny za nepřetržitého víření bubnů, jež mělo přehlušit případné nežádoucí výroky odsouzenců. Rytina zachycuje tři souběžně probíhající způsoby výkonu trestu: stínání odsouzených klečících na popravišti mečem, oběšení na trámu z okna staroměstské radnic a na šibenici postavené asi třicet až čtyřicet kroků od pódia směrem k dnešní Pařížské ulici, a v pravé části výjevu vyhnání tří odsouzenců z města vymrskáním.

7. Vystavení hlav na mostecké věži, vykonání rozsudku na mrtvých tělech - čtvrcení a vpletení do kol — scéna ve střední řadě vpravo

Na císařský rozkaz bylo ještě téhož odpoledne dvanáct hlav největších provinilců — všech deseti šlechticů, Jesenského a Hauenschilda — vyneseno katem na ochoz Staroměstské mostecké věže a nabodnuto na dlouhé železné pruty v drátěných koších, šest na staroměstské straně a šest směrem k Malé Straně. Každý, kdo procházel po Karlově mostě mezi Starým Městem a Malou Stranou — ať už diplomat, kupec, posel či běžný občan — nemohl tento výjev minout: stačilo zvednout hlavu a z obou stran Mostecké věže se mu naskytlo mrazivé svědectví moci, které zde zůstávalo vystaveno po celé následující desetiletí.

Na Šlikovu a Hauenšildovu hlavu byly přiloženy jejich uťaté pravice, na Jesenského hlavu jeho vyříznutý jazyk. V pozadí scény je zobrazeno čtvrcení těl a vpletení do kol, týkající se dvou odsouzených. Prvním je Jan Jesenius, jemuž bylo po stětí tělo rozčtvrceno a části rozvěšeny na popravišti za městem. Druhým je Martin Fruwein z Podolí, významný představitel a mluvčí stavovského povstání, se 7. června 1621 — ještě před samotnou exekucí — vyhnul potupné smrti. Pod záminkou potřeby se vzdálil dozoru stráží a z vikýře Bílé věže Pražského hradu skočil do Jeleního příkopu. Tento pád bývá vedle tradičního výkladu jako sebevraždy interpretován také jako nešťastná náhoda při pokusu o útěk, případně jako odstranění nepohodlného svědka. Přesto byl rozsudek vykonán i na jeho mrtvém těle: byl posmrtně sťat, rozčtvrcen a jeho hlava vystavena na tehdejším Koňském trhu (dnešní Václavské náměstí), zatímco části těla byly rozvěšeny u městských bran a podél cest vedoucích z města, včetně směru přes bělohorskou pláň.

Grafický list v dobovém knižním kontextu:



Mědirytina Matthäuse Meriana nebyla šířena pouze jako samostatný grafický list — stejné vyobrazení popravy dvaceti sedmi vůdců stavovského povstání bylo vevázáno také do prestižní historiografické publikace Annales Ferdinandei (Annalivm Ferdinandeorvm), vrcholného díla rakouského diplomata a historika Franze Christopha von Khevenhüllera (1588–1650). Khevenhüller, tajný rada císařů Matyáše a Ferdinanda II., získal roku 1643 povolení použít spisy z císařské kanceláře pro svou rozsáhlou rozpravu o životě císaře Ferdinanda II. Výsledné dílo bylo prvně publikováno v devíti dílech v letech 1640–1646 a podruhé ve dvanácti dílech v letech 1721–1726.

Z hlediska českých dějin je klíčový devátý díl, který pojednává o letech 1618–1622 — tedy o počátku třicetileté války, českém stavovském povstání a jeho bezprostředních následcích pro poražené české stavy. Právě v tomto dílu je jako ilustrace vevázáno vyobrazení popravy na Staroměstském náměstí 21. června 1621. Přítomnost tohoto grafického listu v tak významné dobové publikaci dokládá, že zobrazení staroměstské exekuce bylo vnímáno jako klíčový historický dokument, hodný zaznamenání v reprezentativním historiografickém díle určeném pro nejvyšší evropské prostředí.

Katalogizováno a v sbírkách

Národní muzeum (Praha)

Muzeum hlavního města Prahy (Praha)

Národní galerie Praha (Praha)

Knihovna Národního muzea (Praha)

Strahovská knihovna (Praha)



British Museum (Londýn)

Library of Congress (Washington, D.C.)

Rijksmuseum (Amsterdam)

Herzog August Bibliothek (Wolfenbüttel)

Bayerische Staatsbibliothek (Mnichov)

Bibliothèque nationale de France (Paříž)

Metropolitan Museum of Art (New York)

Harvard Art Museums (Cambridge)

Franz Hogenberg: Pohled na Prahu a Pražský hrad Rudolfa II

Joris Hoefnagel (*1542 Antverpy – †1601 Vídeň)

Originál z roku 1597, mědirytina

Podle kresby Jorise Hoefnagela (*1542 – †1601)

Ryl Franz Hogenberg (*cca 1535 Mechelen – †1590 Kolín nad Rýnem)

Vydal Georg Braun (*1541 Kolín nad Rýnem – †1622 Kolín nad Rýnem) v atlasu Civitates Orbis Terrarum pod redakcí Georga Brauna (*1541 – †1622))

TECHNICKÝ POPIS A KATALOGOVÉ ÚDAJE

• Titul: Palatium Imperatorum Pragae quod vulgo Ratzin Appellatur (Císařský palác v Praze, lidově Hradčany)

Praga Regni Bohemiae Metropolis (Praha, metropole Království českého)

• Datum vzniku tohoto grafického listu: 1597

• Technika: Mědirytina, rámováno pod muzeálním UV antireflexním sklem,

• Rozměry obrazu: 45 x 59 cm

• Stav: A+ (vynikající)

• Reference: Nebehay Wagner

IKONOGRAFIE A KOMENTÁŘ

Tento ikonický list z jednoho z nejprodávanějších světských děl (dílo vzniklé mimo církevní prostředí) konce 16. století nabízí dva pohledy na Prahu, které mistrovsky kombinují topografickou přesnost s uměleckou estetikou flámské školy.

Horní pohled: Palatium Imperatorum

Zaměřuje se na Pražský hrad (Hradčany) z jižní strany. V centru dominuje Katedrála sv. Víta, v níž jsou uloženy ostatky Karla IV. (*1316 – †1378) a Václava IV. (*1361 – †1419). Vlevo jsou zobrazeny široké jezdecké schody s jezdci na koních v dolní části. Je to přístupová komunikace odpovídající dnešním Zámeckým schodům. Tento prostor nevznikl původně jako schodiště, ale jako strmá vozová cesta doložená již roku 1278, po níž se na hrad vystupovalo i na koních. Ještě v raném novověku zde byl běžný pohyb jezdců – podle dobových zpráv využívali tento přístup zejména mladí šlechtici, kteří po něm vyjížděli přímo do areálu hradu. Veduta tak zachycuje nejen topograficky přesný prvek pražského terénu, ale i živý dopravní a reprezentační provoz v době rudolfínského dvora.

Vpravo vidíme románskou baziliku sv. Jiří s klášterem a Černou věž.

Dolní pohled: Praga Regni Bohemiae Metropolis

Celkové panorama města od severu. Vpravo se rozkládá Hrad s Malou Stranou, propojenou Karlovým mostem se Starým Městem. Na levé straně dominuje Týnský chrám a budova radnice se slavným Orlojem. V popředí vpravo jsou zobrazeny dvě postavy v honosném oděvu; podle některých interpretací jde o samotného autora předlohy Jorise Hoefnagela (*1542 – †1601) a císaře Rudolfa II.(*1552 – †1612). Dvě postavy vedené v tichém dialogu, které představují typický ikonografický prvek renesančních vedut. Jejich přesná identifikace není přímo doložena, jelikož rytina neobsahuje žádné inskripce ani atributy, které by je jednoznačně určovaly jako konkrétní historické osoby. Přesto se v odborné literatuře objevují interpretace, které v této dvojici vidí skrytý portrétní nebo symbolický odkaz na prostředí dvora císaře Rudolfa II.

Podle této interpretace může levá postava představovat samotného císaře Rudolfa II., avšak nikoli v panovnické, ale záměrně civilní a intelektuální podobě. Je zobrazen v oděvu blízkém učenci či dvořanovi a gestem ruky u hrudi jako by podával výklad nebo komentář. Takové pojetí by odpovídalo dobové ikonografické konvenci, podle níž nebylo vhodné zobrazovat panovníka přímo a explicitně v populárních tištěných atlasech, jakým byl Civitates Orbis Terrarum. Namísto toho se uplatňuje jemná stylizace a symbolická přítomnost.

Pravá postava, s vavřínovým věncem na hlavě a bohatě řešeným rouchem, může být chápána jako ženská alegorie – ztělesnění umění, poezie nebo slávy. V tomto kontextu ji někteří autoři interpretují jako personifikovaný obraz samotného umělce, tedy Jorise Hoefnagela, který působil jako dvorní kreslíř a dokumentarista na Rudolfově dvoře. Alegorická ženská forma je v renesančním umění běžným způsobem, jak vyjádřit abstraktní hodnoty, včetně umělecké tvorby.

Takto chápaná dvojice by vytvářela jemně zakódovaný odkaz: císař jako patron a objednavatel umění stojí v dialogu s jeho ztělesněním – uměním samotným, respektive s tvůrcem, který toto umění zprostředkovává. Hoefnagel by tak prostřednictvím této stylizované scény zanechal v obraze nenápadnou, avšak čitelnou stopu o své roli dvorního umělce a autora předlohy k této medirytině.

Zároveň je však třeba zdůraznit, že jde o interpretaci, nikoli o přímo doložený fakt. V rámci vizuálního jazyka atlasu Civitates Orbis Terrarum zůstávají tyto postavy především reprezentativními a alegorickými figurami, které dodávají vedutě ideologický a kulturní rozměr.

Na rubu listu v textu dobový citát redaktora a editora atlasu Georga Brauna:

'Na radnici jsou líbezné hodiny, jaké se podle jednotného názoru všech informovaných mistrů nenacházejí nikde jinde na celém světě... ukazují nejen celý průběh roku, měsíce a dny, ale i vzestup a sestup všech dvanácti znamení zvěrokruhu.'

HISTORICKÝ KONTEXT AUTORŮ

Atlas Civitates Orbis Terrarum je nejvýznamnějším kartografickým dílem své doby, jehož vydávání pokračovalo i po smrti jeho klíčových tvůrců.

• Georg Braun (*1541 – †1622): Jako editor a teolog sestavil texty doprovázející plány měst a jako jediný z původního týmu se dožil vydání tohoto posledního, šestého svazku v roce 1617.

• Franz Hogenberg (cca *1535 – †1590): Geniální rytec a vydavatel, který stál u zrodu atlasu. Po jeho smrti převzali dílnu a vydavatelské povinnosti jeho dědicové, čímž zabezpečili kontinuitu díla.

• Joris Hoefnagel (*1542 – †1601): byl významný flanderský malíř, miniaturista, kreslíř, grafik a obchodník ve službách Rudolfa II. (*1552 – †1612), který působil na císařském dvoře od roku 1591 jako dokumentarista a kreslíř.

Ve sbírkách:

Uměleckoprůmyslové museum v Praze — inv. č. 47790 — Praha

Národní knihovna České republiky — sign. 54 A 12 — Praha

Strahovská knihovna (Královská kanonie premonstrátů na Strahově) — bez sign. — Praha

Moravská zemská knihovna — sign. Moll-0004.041 — Brno

Vědecká knihovna v Olomouci — sign. III 19.283 — Olomouc

Library of Congress — Rosenwald Collection no. 716 — Washington

Bayerische Staatsbibliothek — BSB-ID bsb00096094 — München

John Carter Brown Library — bez sign. (digitalizovaný exemplář) — Providence

Stanford University Libraries — db076zm5895 — Stanford

Země Koruny české

Mědirytina s dobovou ruční kolorací, vydání z roku 1685, rozměry 90 x 117 cm s rámem, odborně restaurováno, nekyselá archivní pasparta, muzeální UV antireflexní sklo.

Karel IV. ustanovil korunu v rozsahu území Čech, Moravy a Slezska, dále pak zahrnovala Chebsko a Horní Lužici a četná léna v německých zemích. Během Karlovy vlády v roce 1370 ještě přibyla Horní Falc a Dolní Lužice. Tento koncept „Koruny“ mohl vést k centralizaci moci v rukou panovníka, neboť to byl právě a jedině král, kdo měl právo na hlavě nosit Svatováclavskou korunu, a kdo byl jejím prostřednictvím bytostně spojen nejen se svými zeměmi, s českým zemským patronem svatým Václavem, ale i se samotným Kristem, jakožto Králem králů. Termín Koruna a stůl Českého království se poprvé objevuje v roce 1322 za vlády Jana Lucemburského.
Tato mapa reprezentativních rozměrů vydaná ve Francii je vzácná tím, že zobrazuje dohromady Lužici,Slezsko, Moravu a Čechy.
Mědirytiny Čech nebo Uherska vznikaly v té době ve Francii nebo na území dnešního Německa, většinou byly nádherně kolorované (nejhezčí kolorace té doby vznikaly ve francouzských a italských dílnách). Tento dobový list byl získaný na přelomu tisíciletí v jednom z francouzských librairies a magasins.

Obléhání Prahy rakouským vojskem 1742

1745, originální mědiryt, rozmery s rámem 66 x 56 cm, nekyselá pasparta, rámováno pod muzeálním UV antireflexním sklem

Unikátní plán Prahy, který ukazuje postavení rakouských vojáků při obléhání francouzské armády okupující město během války o rakouské dědictví (1740-8). Pod plánem je pohled na rakouský tábor, který bombarduje město. Plán ukazuje pozice vojsk útočící rakouské armády s pozicemi kavalérie, pěchoty, Maďarů, velitelství atd. Rakouská vojska při obléhání Prahy v roce 1742 vedl polní maršál Karel Alexandr Lotrinský, švagr Marie Terezie, kterému tehdy bylo 30 let; byl zkušeným velitelem a jedním z nejbližších vojenských i rodinných opor mladé panovnice během války o rakouské dědictví.

Obléhání Prahy v roce 1742

Francouzské síly okupující Prahu jako první pod velením vévody de Broglie byly v červnu 1742 obklíčeny velkou rakouskou armádou. Francouzská pomocná kolona přinutila Rakušany v září částečně ukončit obléhání, kdy de Broglie utekl z obklíčeného města , zanechajíc Francouzi pod vedením bavorského vévodu a maršála Belle-Isle. Když Rakušané obnovili obléhání, podmínky ve městě se staly poměrně obtížnými, ale Rakušané nedokázali udržet těsný kordon kolem města. 16. prosince Belle-Isle tajně vedl z města na desetidenní pochod do francouzského města Cheb 14 000 vojáků. V zimních podmínkách se Belle-Isle podařilo přelstit rakouské průzkumné strany, dokud se armáda nedostala na Šumavu o čtyři dny později.

Rakouské velení se o odchodu Francouzů nedozvědělo až do 18. prosince, ale věřilo, že úspěšně odřízli všechny únikové cesty, když Belle-Isle odvážně odvedl svou armádu ze silnice a do hor. Po obtížném přechodu, při kterém si počasí a nemoci vyžádaly značné stráty francouzské armády, dorazili vojáci 26. prosince do Chebu. 6000 mužů, většinou zraněných a nemocných, které Belle-Isle nechal v Praze pod velením plukovníka de Cheverta, odešli po kapitulaci postupně do 2.1. 1743 z Prahy a zároveň ten samý den vstoupila do vyhladovělá Prahy rakouská vojska.

Karel Škréta: Dobývání Prahy Švédy 1648, třetí a poslední pokus o dobytí Nového města

originální grafický list, Merianova mědirytina mezi 1648-1652, podle kresby od nejvýznamnějšího českého barokního malíře 17. století, Karla Škréty. Rozměry 46 x 75,5 cm s rámem, nekyselá pasparta, rámováno pod muzeálním UV antireflexním sklem

Publikováno v
Jiří Kropáček: Pražské veduty, Aventinum, Praha, 1995, str. 36
Josef Janáček: Malé dějiny Prahy, 1967, 1983, str. 209


Vystaveno (totožný grafický list, jiný otisk) na přelomu let 2010-2011 na výstavě v Národní galerii „Karel Škréta (1610–1674): Doba a dílo“

Pohled z jihovýchodu. Vlevo kostel sv. Jindřicha se zvonicí a tzv. Nová brána nebo Horská brána, již zaniklá stavba, která se nacházela v místech kolejiště Masarykova nádraží, severně od Hybernské ulice a Senovážného náměstí.

Po úspěšných i neúspěšných manévrech švédskeho vojska v Čechách, na Moravě, před Prahou a částečně i v Praze dorazil 4. října 1648 před Prahu se 6 tisíci muži švédský následník trůnu falckrabě Karel X. Gustaf. Tím začal třetí pokus o splnění slibu, který dal kdysi švédský král Gustav II. Adolf českým exulantům - navrácení společenských pořádku v Čechách a na Moravě do dob před Bílou horou, před rok 1618. Na jeho příkaz přesunuli obléhající velitelé okamžitě své jednotky před hradby Nového Města pražského a rozmístili je do výchozího postavení pro útok na město.

Po týdnu se švédským bateriím podařilo pobořit jak Horskou bránu (sestávala ze dvou věží a nacházela se v místech kolejiště Masarykova nádraží, severně od Hybernské ulice a Senovážného náměstí), tak Koňskou bránu (byla součástí opevnění Prahy na horním konci Koňského trhu - dnes Václavské náměstí), takřka úplně zničit všechny hradební věže mezi nimi, samotné hradby na třech místech srovnat se zemí a jejich troskami zasypat hradební příkop (na místě dnešního hlavního nádraží). Do poloviny října pronikli švédští vojáci několika vystřílenými průlomy do města, jejich opakované útoky však pokaždé uvízly na druhé obranné linii, tvořené zdmi zahrad a improvizovanými polními opevněními. Útok s přestávkami pokračoval několik týdnů do 26.10., kdy k Praze dorazil posel s oznámením o podepsání Vestfálskeho míru a tím ukončení třicetileté války a tím skončilo i obléhaní a dobývaní Prahy Švédy.

Švédsky král vstoupil do třicetileté války na straně protestantů v roce 1630, 10 let po Bílé hoře, ze zkušenou armádou vyhrával jednu bitvu za druhou. Čeští a moravští exulanti ho přiměli, i slibem na podílu z válečné kořisti, aby bojoval za vrácení poměru v Čechách a na Moravě do stavu před bitvou na Bílé hoře (kterou české a moravské stavy prohráli) a slibovali, že obyvatelé Prahy, Brna, Olomouce, … budou Švédske vojsko vítat jako osvoboditele. Místo toho kladly švédskym osvoboditelům zarputilý odpor. Což byla pro české exulanty samozřejmě nejen blamáž, ale přímo katastrofa. A tak si jeden z nejvýznačnějších představitelů českých a moravských exulantů, Jan Amos Komenský, již 1. listopadu roku 1648 posteskl švédskému kancléři Oxenstiernovi: “...je počátkem moudrosti jíti sami do sebe a žalovati na vlastní nedostatek kajícnosti... a na netečnost vůči sobě samým, kteří jsme – musím to přiznati – o sebe nedbali a chceme, aby se za naší dřímoty o naši věc starali jiní...“

Korunovační průvod Marie Terezie na Staroměstském náměstí v Praze

1743, originální grafický list, mědiryt, odborně restaurátorem ošetřeno a zakonzervováno, rozměry s rámem 110 x 48 cm, paspartováno v nekyselé archivní paspartě, rámováno pod muzeálním antireflexním UV sklem

Mědirytina od Johanna Andrease Pfeffela podle kresby Jana Josefa Dietzlera.

Mědirytina zachycuje slavnostní korunovační průvod Marie Terezie při příležitosti její korunovace českou královnou dne 12. května 1743. Průvod procházel historickým centrem Prahy. Na rytině je detailně vyobrazeno Staroměstské náměstí. Tento významný okamžik v dějinách habsburské monarchie byl velmi důležitý pro propagaci a potvrzení její moci.
Publikována (výřez) v Josef Janáček: Malé dějiny Prahy, Panorama, 1967, 1983.

Mědirytina, vytvořená Johannem Andreasem Pfeffelem podle kresby Jana Josefa Dietzlera, byla součástí dokumentace této události a používala se především v tisku jako součást oslavných nebo historických publikací. Byla často distribuována jako vizuální připomínka korunovace pro širokou veřejnost a významnou roli hrála také v oficiálních souvislostech, kde sloužila jako symbol stability a legitimity nově korunované panovnice.

Korunovace byla nejen ceremoniálním aktem, ale také významným politickým gestem, kterým Marie Terezie upevnila své postavení a vztahy s českými stavy po válečném konfliktu o rakouské dědictví. Dílo slouží jako cenný dokument společenského a politického života 18. století i jako umělecký pohled na barokní Prahu.

Franz Hogenberg: Pohled na Prahu a Pražský hrad Rudolfa II

Originální grafický list, mědiryt z let 1596-1597, stará ruční kolorace, odborně restaurátorem ošetřeno a zakonzervováno, rozměry 59 x 64 cm s rámem, paspartováno v nekyselé archivní paspartě, rámováno pod muzeálním antireflexním UV sklem

Předpokládaný počet otisků/náklad grafického listu: cca 700ks. Publikováno mnohokrát v odborné i naučně-populární literatuře, dochováno (s různymi variantami kolorace) v nejvýznamnějších světových institucích, např:

Ve sbírkách Dánské královské knihovny (dánsky Det Kongelige Bibliotek), Kodaň.
Ve sbírkách Library of Congress, Washington.


Civitates Orbis Terrarum (Atlas měst světa) byl druhý nejstarší tištěný atlas v historii světové kartografie a první atlas zcela věnovaný topografickým pohledům. První svazek této sbírky vyšel v Kolíně nad Rýnem v roce 1572; následující v letech 1575, 1581, 1588 a 1598. Šestý a poslední svazek se objevil v roce 1617, těsně před rozsáhlou devastací způsobenou třicetiletou válkou.

Mědiryt z roku 1596-1598 s dvojici pohledů na Pražský hrad Rudolfa II a Prahu byl vytištěný pro pátý svazek Atlasu měst, renesančního kartografického veledíla Brauna & Hogenberga ze 16/17. století. Ručně kolorovaná Hogenbergova mědirytina dle předlohy kreslíře Jorise Hoefnagela, který od roku 1590 působil ve dvoře Rodolfa II, vydaná v nákladu několika set kusů. Vzácné. Latiské popisky na rubu, obsahující i jednu z nejstarších písemných zmínek o Staroměstském orloji.

Tento pohled na město ze severu ukazuje vpravo Hradčany s Malou Stranou dole, odkud vede Karlův most do Starého Města. Malá Strana byla samostatné město v roce 1257, Staré město dostalo svou vlastní samostatnou listinu v roce 1230.

Vlevo, přímo nad ohybem Vltavy, je vidět gotický kostel Týn se dvěma věžemi. Nedaleko stojí radnice se slavnými pražskými hodinami - Pražský Orloj. Hodiny byly poprvé instalovány v jednoduché podobě v roce 1410, což z nich dělá třetí nejstarší astronomické hodiny na světě. Tato deska nabízí detailní pohled z jihu na dominující Hradčany. Nalevo jsou vidět široké schody, které dříve vedly od brány sv. Matouše k komplexu pevnosti. Nad jeho okolím uprostřed se tyčí katedrála sv. Víta. Jan Lucemburský položil základní kámen katedrály sv. Víta v souvislosti s povýšením pražského biskupství na arcibiskupství v roce 1344 a jsou v ní hrobky Karla IV. a jeho syna Václava IV. Dále vpravo se nachází dvojvěžový románský kostel sv. Jiří, přímo spojený s klášterem sv. Jiří z poloviny 12. století. Zcela vpravo je Černá věž.

Georg Braun (1541-1622) se narodil a zemřel v Kolíně nad Rýnem. Působil primárně jako katolický kněz; strávil třicet sedm let jako kánon a děkan v kostele St. Maria ad Gradus v Kolíně nad Rýnem. Braun byl šéfredaktorem Civitates orbis terrarum, největší knihy pohledů na město, jaké kdy vyšly. Jeho úkolem bylo najímání umělců, získávání podkladů pro mapy a pohledy a psaní textu. V této roli mu byl nápomocen Abraham Ortelius. Braun žil do svých 80. let a byl jediným členem původního týmu, který byl svědkem vydání šestého svazku v roce 1617.

Frans Hogenberg (asi 1540 - asi 1590) byl vlámský a německý rytec a tvůrce map, který také maloval. Narodil se v Mechelenu jižně od Antverp, syn dřevorytce a leptače Nicolase Hogenberga. Spolu se svým otcem, bratrem (Remigius), strýcem a bratranci byl Frans jedním z členů prominentní umělecké rodiny v Nizozemsku.

V průběhu roku 1550 pracoval Frans v Antverpách se slavným mapařem Abrahamem Orteliem. Tam vyryl mapy pro Orteliův průkopnický první atlas, publikované v Antverpách v roce 1570, spolu s Johannesem van Deotecumem a Ambrosiem a Ferdinandem Arsenim. Je podezření, že vyryl také titulní stránku. Později Ortelius podpořil Hogenberga informacemi pro jiný projekt, Terárium Civitates Orbis (editoval Georg Braun, vyryl Hogenberg, publikováno v šesti svazcích, Kolín nad Rýnem, 1572-1617). Hogenberg vyryl většinu z 546 pohledů díla.

Je možné, že Frans strávil nějaký čas v Anglii na útěku před náboženským pronásledováním, ale do roku 1580 žil a pracoval v Kolíně nad Rýnem. To je město, kde zemřel kolem roku 1590. Kromě svých map je známý svými historickými alegoriemi a portréty. Jeho bratr Remigius se také proslavil jako rytec a zemřel zhruba ve stejné době jako jeho bratr.

Rudolf II

Originální grafický list, mědiryt z roku 1671, rozměry 39 x 30 cm s rámem, paspartováno v nekyselé archivní paspartě, rámováno pod muzeálním antireflexním UV sklem.

Ve sbírkách Rijksmusea https://id.rijksmuseum.nl/200249734

Vyryl a vytiskl Joachim von Sandrart (1606 - 1688) podle návrhu (možná) Abrahama Hogenberga.
Mladý Sandrart, aspirant na malbu, navštívil Prahu kolem roku 1620 a ucházel se o místo v ateliéri Aegidia Sadelera, proslulého rytce, kreslíře a malíře rudolfínského dvora. Stal se jeho žákem a po studiích odjel do Amsterdamu a pak do Norimberku, kde roku 1662 založil první uměleckou školu v Německu.

Václav Hollar: PRAHA

Václav Hollar (1607 Praha - 1677 Londýn): PRAGA

originální grafický list, mědirytina z roku 1649, rozměr 47 x 130 cm s rámem, odborně restaurováno a konzervováno, nekyselá pasparta, rámováno pod muzeálním UV antireflexním sklem

Vyjímečná pražská veduta/pragensia z roku 1649. Z tohoto období jeden ze dvou největších pohledů na Prahu, první a přes 250 let jediný s českými popiskami. Rytina „Velký pohled na Prahu z Petřína“ je jedním z nejvýznamnějších děl českého barokního rytce Václava Hollara (1607–1677) sestávající ze tří listů (dohromady mají rozměry 28 × 113,5 cm), v katalogu Hollarových tisků uváděn pod číslem P880(a–c). Lept byl vydán v Antverpách roku 1649, krátce po skončení třicetileté války a vložen byl do Topographia Bohemiae, Moraviae et Silesiae (16. díl Topographia Germaniae), která vyšla 1650.
Vyšel nedlouho po dalším Hollarově velkém pohledu, v roce 1647 byl vydán jeho velký pohled na Londýn. Na středním listu nad legendou se nachází podpis, kde Hollar uvádí, že lept vznikl na základě autorových skic z roku 1636, které pořídil během své cesty s anglickým šlechticem Thomasem Howardem, hrabětem z Arundelu. Poté se Václav Hollar vydal do Anglie.

Nedlouho po tomto pohledu na Prahu Hollar nakreslil a vyryl i pohled na Londýn před a po požáru v roce 1666, menší než pohled na Prahu, který se v roce 2019 v aukční síni Christie´s vydražil za 32.500 usd.

Kresba se dochovala a je ve sbírkách Národní galerie Praha. Byla vystavena v Paláci Kinských v rámci výstavy Václav Hollar a umění kresby 22.11.2019 - 23.2.2020.

Rytina je tvořena třemi navazujícími listy a její šířka přesahuje jeden metr. V popředí se nacházejí romanticky působící zříceniny a zeleň, které vytvářejí jakýsi rám pro detailně zpracovaný pohled na město. V levé části dominuje Strahovský klášter, uprostřed Pražský hrad s katedrálou sv. Víta, vpravo pak Vyšehrad. Středem města protéká Vltava, přes kterou jsou zřetelně vidět významné mosty, zejména Karlův most. Město je rozděleno na jednotlivé části: Malá Strana, Staré Město, Nové Město a další.

Rytina je doplněna legendou v dolní části s očíslovanými názvy významných staveb, což jí dodává nejen uměleckou, ale i dokumentární hodnotu. Nad celým výjevem je nápis „PRAGA“ a znaky pražských městských částí.

Toto dílo představuje nejen mimořádný rytecký výkon, ale také cenný historický dokument, který poskytuje detailní představu o podobě Prahy v polovině 17. století. Je ukázkou Hollarovy preciznosti, smyslu pro perspektivu a zájmu o urbanismus. Rytina je dnes považována za jednu z nejkrásnějších vedut Prahy a významnou součást kulturního dědictví.

Obléhání Prahy rakouským vojskem 1742

1745, originální mědiryt, rozmery s rámem 87 x 77 cm, vydal Christoph Riegel v Norimberku, nekyselá pasparta, rámováno pod muzeálním UV antireflexním sklem

Nekolorovaná verze ve sbírkách Přírodovědecké fakulty UK v Praze , inventární číslo 1374964.
Nekolorovaná verze ve sbírkách Vratislavskej univerzity, Vroclav.


První stav bitevního plánu od Riegela a Pohled na obléhání Prahy v roce 1742. Unikátní plán Prahy, který ukazuje postavení rakouských vojáků při obléhání francouzské armády okupující město během války o rakouské dědictví (1740-8). Pod plánem je pohled na rakouský tábor, který bombarduje město. Plán ukazuje pozice vojsk útočící rakouské armády s pozicemi kavalérie, pěchoty, Maďarů, velitelství atd. Tento plán byl původně zveřejněn během obléhání, aniž by se zmínil o útěku: tento list má v pozdějších vydáních k názvu přidáno slovo „Verbesserter“ („vylepšeno“).

Obléhání Prahy v roce 1742

Francouzské síly okupující Prahu jako první pod velením vévody de Broglie byly v červnu 1742 obklíčeny velkou rakouskou armádou. Francouzská pomocná kolona přinutila Rakušany v září částečně ukončit obléhání, kdy de Broglie utekl z obklíčeného města , zanechajíc Francouzi pod vedením bavorského vévodu a maršála Belle-Isle. Když Rakušané obnovili obléhání, podmínky ve městě se staly poměrně obtížnými, ale Rakušané nedokázali udržet těsný kordon kolem města. 16. prosince Belle-Isle tajně vedl z města na desetidenní pochod do francouzského města Cheb 14 000 vojáků. V zimních podmínkách se Belle-Isle podařilo přelstit rakouské průzkumné strany, dokud se armáda nedostala na Šumavu o čtyři dny později.

Rakouské velení se o odchodu Francouzů nedozvědělo až do 18. prosince, ale věřilo, že úspěšně odřízli všechny únikové cesty, když Belle-Isle odvážně odvedl svou armádu ze silnice a do hor. Po obtížném přechodu, při kterém si počasí a nemoci vyžádaly značné stráty francouzské armády, dorazili vojáci 26. prosince do Chebu. 6000 mužů, většinou zraněných a nemocných, které Belle-Isle nechal v Praze pod velením plukovníka de Cheverta, odešli po kapitulaci postupně do 2.1. 1743 z Prahy a zároveň ten samý den vstoupila do vyhladovělé Prahy rakouská vojska.

Karel Škréta: Praha 2. listopadu 1648 při doručení zprávy o podepsání Vestfálskeho míru a ukončení třicetileté války

originální grafický list, podle kresby Karla Škréty vyryl Merian, mědiritina z roku 1652, 52 x 79 cm s rámem, archivní nekyselá pasparta, muzeální UV antireflexní sklo. Značeno vlevo dole jménem autora kresby: Carlo Screta del, vpravo dole jménem rytce: M.Merian excudit. Soulep tří listů, ryto do tří měděných desek.

Vystaveno (totožný grafický list, jiný otisk) na výstavách:

v Národní galerii „Karel Škréta (1610–1674): Doba a dílo“, na přelomu let 2010-2011
v Národním muzeu: Baroko v Bavorsku a v Čechách, 8. 12.2023 - 8.5.2024

aukční rekord autora: 7.8 mil Kč

Obležení Prahy švédskými vojsky v říjnu 1648. Pohled na město z dnešního Žižkova (ze Seifertovy ulice?). V horních rozích portréty obránců města Rudolfa Colloreda a Inocentia Guadagnoliho. V dolní části, u dělostřelecké baterie, Karel X. Gustav přijímá od posla zprávu o ukončení třicetileté války. Před Prahou jsou na několika místech rozmístěna švédská děla. Mezi Koňskou bránou vlevo a Horskou bránou vpravo je vidět rozbombardované městské hradby, tzv. Velký průlom (uprostřed) a Malý průlom (vpravo), za každým z průlomů provizorní hradby. Za Malým průlomem Senovážné náměstí. Poslední ze série tří kreseb/mědirytů o švédském obležení Prahy, dávající světu zprávu o jeho ukončení.

Karel Škréta (*1610 †1674)
byl jedním z nejvýznamnějších českých barokních malířů. Proslul jako portrétista, figuralista rozměrných sakrálních olejomaleb na plátně, i jako zručný kreslíř - jeho kresby se stali podkladem pro rytiny Prahy za třicetileté války.
Byl vychován v bratrské víře, základy malby si osvojil u Sadelera, dvorního malíře a rytce Rudolfa II. Po bitvě na Bílé hoře rodina prchá do ciziny (jeho strýc byl vůdčí osobností českého protestantského hnutí, po Bíle hoře odsouzen k trestu smrti). Po práci a studiu v italských, holandských a německých malířských dílnách se v roce 1638 vrací do Prahy a konvertuje ke katolické víře, dokonce se mu povede vysoudit zkonfiskovaný rodinný majetek. Praha je v té době na vrcholu svého barokního rozkvetu, Škréta dostává jednu zakázku za druhou, z Prahy i celého českého království. Stal se z něj až do konce života vyhledávaný a vážený umělec.
Díla autora se na trhu téměř neobjevují, Škrétův aukční rekord 7.8 mil Kč je z roku 2013 za podobiznu Humprechta Jana hraběte Černína z Chudenic

Bitva na Bílé hoře 1620, bojová vřava

originální grafický list, mědirytina z první poloviny 17. stol. (po 1620), rozměr 45 x 51 cm s rámem, odborně restaurováno a konzervováno, nekyselá pasparta, rámováno pod muzeálním UV antireflexním sklem

Autorem rytiny je Jiljí (Aegidius) Sadeler II (1570–1629), vlámský grafik a rytec působící na dvoře císaře Rudolfa II. v Praze. Rytina vznikla pravděpodobně krátce po bitvě na Bílé hoře v roce 1620 a zachycuje její průběh včetně rozmístění vojsk a pohledů na Prahu v pozadí.

​Rytina byla vydána v roce 1635 v německém Frankfurtu nad Mohanem nakladatelem Matthiasem Merianem.

Tato rytina je součástí sbírek Vojenského historického ústavu v Praze.​

Originální historická rytina znázorňující bitvu na Bílé hoře, která se odehrála 8. listopadu 1620 nedaleko Prahy. Jde o jednu z klíčových událostí počátku třicetileté války a měla zásadní dopad na české země.

Popis rytiny:
Název v horní části:
'TAB. II. BOHEMORUM ACIES A CAESAREANIS ET BAVARICIS DIE VII. NOV. AN. 1620. PROFLIGATA DELINEATIONEM EXHIBENS.'
Přeloženo z latiny:
'Tabule II. Zobrazení porážky českých (bohemských) vojsk císařskými a bavorskými dne 7. listopadu 1620.'
(Pozn.: Datum 7. listopadu odpovídá juliánskému kalendáři, v gregoriánském to byl 8. listopad.)

Detailně vykreslená bitva, v níž císařská a bavorská vojska porazila stavovskou armádu českých protestantských povstalců. Na rytině jsou vidět řady vojáků, jízda, pěchota, střelba a zmatek na bojišti. V pozadí je patrné město Praha.

Popisky dole (legendy A–H):
Identifikují různé části bojiště, důstojníky, pohyby armád a klíčové události bitvy. Např. A označuje „Fronte der völligen Keiserl. und Bayer. Armee mit Luterkorps“, což znamená „Fronta celé císařské a bavorské armády s luteránským sborem“.


Bitva na Bílé hoře byla rozhodujícím střetem mezi:

Stavovským vojskem českých protestantů (vedených Fridrichem Falckým – „zimním králem“) a katolickými vojsky Habsburků (vedenými generály jako Tilly a Buquoy).

Porážka stavovských vojsk vedla k upevnění moci Habsburků v českých zemích, násilné rekatolizaci a následné emigraci mnoha nekatolických šlechticů a intelektuálů.

Protestantské vojsko v horní polovině listu je zatlačované směrem k Praze, katolické vojsko dobylo dělostřelecký bastilion před oborou Hvězda (na levé straně v dolním rohu), u obory Hvězda jsou obě armády promíchané. Ve střední části listu nahoru vozy se zásobami míří z bojiště, nahoru a po pravé straně listu - pod Prahou - prchá žoldnéřská jízda. Po hodině od začátku bitvy je rozhodnuto a bojiště se postupně mění na hon na vojáky stavovské armády, utíkající směrem k Praze. Na bojišti zůstava cca 700 padlých či raněných na každé straně, mnohem větší ztráty - přes 3.000 mužů - si vyžádá nekoordinovaný ústup stavovských protestantských vojsk směrem k Praze.

Druhý den se habsburské císařské vojska s jejich katolickými přívrženci zmocní Prahy, 13.11.1620 je podepsána kapitulace a Habsburkové jsi na příštích 300 let udrží svoji nadvládu.

Bitva na Bílé hoře 1620, rozestavění armád

originální grafický list, mědirytina z první poloviny 17. stol. (po 1620), rozměr 53 x 45 cm s rámem, odborně restaurováno a konzervováno, nekyselá pasparta, rámováno pod muzeálním UV antireflexním sklem

V horní polovině grafického listu protestantská Česko-moravská stavovská armáda v počtu 21.000 mužů včetně žoldnéřů (nejvýznamnější byla uherská jízda) za podpory 10 děl, rozestavěná na Bílé hoře, levou stranou opírající se o opevnění obory Hvězda, na pravé straně končící provizorním dělovým bastilionem.

V dolní polovině grafického listu katolická císařská (habsburgská) armáda o síle 20.000 mužů, posílená ligistickou armádou o síle 12.000 mužů a španělskými jednotkami za podpory 10 děl.

Vyšehrad

originální grafický list, mědirytina z roku 1653, rozměr 40 x 47 cm s rámem, odborně restaurováno a konzervováno, nekyselá pasparta, rámováno pod muzeálním UV antireflexním sklem

Václav Hájek z Libočan ve svém díle Kronika česká uvádí, že na Vyšehrad přenesl svoje sídlo Krok(mytická postava českých dějin, soudce či kníže kmene Čechů, otec kněžny Libuše) v roce 683. Po Krokově smrti nebyla jeho dcera Libuše jako vládce akceptována, proto vyslala posly, ať následují jejího koně, který jim najde jejich nového vládce. Poslové došli do vesničky Stadice, kde na poli oral s párem volů Přemysl. Kůň se u něho zastavil a tak poslové poznali, že to je jejich budoucí vládce. A pak Přemysl po boku Libuše usedl na trůn a společně s Libuší vládl českému lidu. Na památku toho, že byl povolán z pole, byl nazván Oráč a stal se 4. českým vládcem (podle pověsti).

Další z vyšehradských pověstí se váže k rytíři Horymírovi a jeho koni Šemíkovi, Šemík zachránil Horymírovi život přeskočením hradeb skokem rovnou do Vltavy. Horymír se zachránil, ale statečný Šemík uhynul.

První reálně doložená písemná zmínka o Vyšehradě je nápisem na rubové straně denárových mincí z roku 1006. Od roku 1070 se Vyšehrad stal sídlem prvního českého krále Vratislava II a tím je přibližně o 100 let starší jako Pražský hrad. Roku 1420 Vyšehrad dobili husité, vypálili jej a strhli hradby proti městu. Vyšehradská skála a okolí pak žilo životem městské čtvrti až do poloviny 17. století, kdy byla zahájena výstavba raně barokní citadely - z tohoto období pochází zde prezentovaný mědiryt - pohled na pevnost Vyšehrad - originální grafický list z roku 1653, s mostem přes Vtavu a dalšími stavebními úpravami, které byli jenom zčásti realizované. Pevnost byla zrušena roku 1866, a tím definitivně končí historie Vyšehradu jako strategicky exponovaného pevnostního útvaru na jižní straně Pražské kotliny.

Franz Hogenberg: Pohled na Prahu a Cheb (Eger)

originální mědiryt podle kresby Jorise Hofnagela před rokem 1572, rozměry 54 x 67 cm, ručně kolorováno
Hofnagelův pohled na Prahu a Cheb představuje jedny z nejstarších dochovaných vyobrazení těchto měst a poskytuje cenné informace o jejich vzhledu v období rané renesance.

Po 80 letech od vydání kroniky světa v roce 1493 s cca 100 zobrazeními tehdejších měst světa, a i prvním historicky známým pohledem na Prahu Karla IV (jedná se spíše o symbolické a idealizované zobrazení města, jak bylo tehdy běžné) se Georg Braun, německý topograf, ujímá úkolu sestavit první atlas měst. Zobrazit a popsat tehdejší nejdůležitější města světa pro cestovatele, církev, obchodníky, studenty a jiné zájemce. Vzniká tak nejpopulárnější a nejprodávanější světská (necírkevní) kniha 16. století, tak oblíbená a v kombinaci s touhou čtenářů vidět další a další města světa přinesla druhý až šestý díl v rozmezí let 1574–1617, obohacené o veduty (pohledy) na nová města, nebo variaci pohledů na již zobrazená města. Po latinském vydání vyšlo i německé a francouzské vydání.
Tento pohled na Prahu vzniká jako čtvrtý nejstarší po již zmiňovaném dřevořezu z roku 1493 (v nabídce antikvariátů se objevuje), kolorované perokresby Prahy ve foliích würzburského alba 1536-7 (je uložena v knihovně ve Würzburgu), Petrleho dřevořezu Pražského hradu z 1562 - tzv. Vratislavský prospekt (není známý v privátní sbírce) a 1582 je datován anonymní mědiryt Letákového listu z Dobrenského kodexu III Přátelé Pánu Bohu milí (dochoval se jeden kus) s pohledem na Pražský hrad.
Jednotlivé volné listy s pohledem na město byli skladnější jako rozměrná a těžká kniha (navíc s astronomickou cenou) a sloužily i jako plánek města. Většina měst v té době půdorysný plán, jako jsme zvyklí dnes, vůbec neměla. První plán Prahy – mědiryt – je z roku 1640. Geodeticky přesný plán Prahy až z roku 1818.

Joris Hofnagel (1542, Antverpy – 1601, Vídeň), autor tohoto pohledu na Prahu a Cheb, holandský kreslíř, působil od roku 1590 na pražském dvoře Rudolfa II a namaloval další pohled na Prahu a Pražský hrad, tento byl pak jako mědiryt použit v roce 1596 v pátém díle atlasu Civitates Orbis Terrarum.

Mědiryt je adjustován v nekyselé paspartě, novodobém rámu, pod muzeálním UV antireflexním sklem. S případným přerámováním do Vámi zvoleného rámu a výběrem místa i samotným pověšením rádi poradíme.

Michal Wogelmut: Bohemia (Čechy - Karlštejn uprostřed, Cheb, Most, Kadaň a další, Praha na samostatném dvoulistu vedle) a portréty Spitihněva s bratrem Vratislavem a Svatého Václava

originální dřevořez před rokem 1493, odborně restaurátorsky ošetřeno a zakonzervováno (stáří listů je více než 500let), rámováno pod muzeálním UV antireflexním sklem, rozměr 51 x 70,5 cm s rámem

Vystavené jsou 2 listy z Norimberské kroniky, latinského vydání v nákladu 700 ks (o několik let později vychází 700ks v německém překladu). Některé knihy se následkem používání rozpadli, částečně zničili vlivem použití papíru pro jiné účely, ale i vody, ohně, plísně, atd – a tak se k nám v dnešní době dostávají jednotlivé strany, které se stávají sběratelským materiálem. Např. list z první, jenom o několik desetiletí dříve tištěné Gutenbergovi bible, se dnes prodává za cca 100.000 €.
Nekyselá podložka, novodobý rám, muzeální UV antireflexní sklo. S případným přerámováním do Vámi zvoleného rámu a výběrem místa i samotným pověšením rádi poradíme.

Michael Wolgemut: Pohled na Prahu Karla IV, první známý pohled na Prahu

Objevte příběh ve videu!

Podívejte se, jak se zrodilo první zobrazení Prahy – příběh z časů, kdy historie a mýtus splývaly v jedno. Zvukový záznam byl namluvený AI.

originální grafický list - dřevořez, před rokem 1493, odborně restaurátorsky ošetřeno a zakonzervováno (stáří listu je více než 500let), rámováno pod muzeálním UV antireflexním sklem, rozměr 52x69 cm s rámem

Tento grafický list byl primárně určený do prvního vydání publikace Schedel: Kronika světa, která byla vytištěná v roce 1493 v nákladu cca 700 ks v německém a 1.400 ks v latinském jazyce. Byla prvním knižním projektem v historii, který takovýmto zoůsobem integroval realistické grafické listy s textem.
Jako předloha sloužila zatím nenalezena kresba neznámého autora z doby před rokem 1420, před vypleněním Malé strany a Podskalí husity.

Dominantou listu jsou nové kamenné stavby Karla IV – Chrám sv. Víta a dostavba Pražského hradu, Karlův most a Nové město. Na pravé straně Karlova mostu věž hrádku Václava IV. na tzv. Břežské skále, tedy nad řekou na Zderaze, zhruba v místech dnešní Resslovy ulice. Vpravo od něj kostelík svatých Kosmy a Damiána, těsně vedle Emauzy. Pod jejich svahem je v gotické podobě kostelík Nejsvětější Trojice. Níže pak zástavba Podskalí. Vlevo od studně s vahadlem zaniklý kostel sv. Vojtěcha Menšího, který podle dochovaných pramenů existoval již před rokem 1230, jako farní je uváděn r. 1351. Stával někde na rohu Plavecké a Vyšehradské ulice, co je dnes dům čp. 1355 s restaurací U tří bojovníků. Okolní domy a domky jsou na vedutě nepoškozené, vidíme tedy zástavbu před rokem 1420, pak bylo celé Podskalí v bojích husitských Pražanů s vyšehradskou královskou posádkou Zikmunda vypáleno. Zikmund, který se svými žoldáky držel Pražský hrad a Vyšehrad, se po neúspěšném pokusu o dobití Vítkova (prameny uvádějí že přibližně 100 husitských obránců, vesměs střelců a cepníků, zahnalo na útěk 7.000 křižáckých jezdců, část z nich popadala se srázu) nechal 28. července za přítomnosti 24 českých a moravských šlechticů ve Svatovítské katedrále korunovat českým králem a o dva dny později křižáckou výpravu rozpustil. Zikmund sám se vrátil do katolické Kutné Hory a následovalo ho množství katolických a německých uprchlíků, mnozí z nich pokračovali dál do Německa, a tak se kresba předhusitské Prahy Karla IV dostala do Norimberku, kde podle ní byla technikou dřevořezu vytvořena tato grafika Prahy, na kterou se díváte. Zajímavostí je, že některé prameny udávali za autora Albrechta Dürera, který se učil a pak působil ve Wolgemutově dílně přibližně v té době, kdy tento dřevořez vzniknul. Důkazy ale chybějí, proto je jako autor uváděný majitel dílny a zaměstnavatel většího počtu rytců – Michal Wolgemut.

Praha se prostřednictvím tohoto grafického listu dostává do (ve své době) nejrozsáhlejší kroniky světa, popisující biblickou historii světa konče reáliemi 15. stol., a tím i nástup Karla IV na císařský trůn, čímž se Praha stává metropolí Svaté říše římské. Kronika světa, ve které byl tento dřevořez vevázaný, patří mezi první částečně necírkevní knížky, (církev si po několik málo desetiletí uzurpovávala právo užití knihtisku výhradně pro sebe), jako první popisuje v takovém rozsahu tehdejší reálie. Do dneška se v muzeích, knihovnách i privátních sbírkách dochovalo přibližně 700 výtisků kroniky (z nákladu cca 700ks latinského a 700ks německého vydání), řádově stejný počet bude i tohoto přes 600 let starého dřevořezem zpracovaného pohledu na Prahu Karla IV a krátkého období Zikmunda, před převzetím Prahy husity.

Oborně restaurováno, nekyselá pasparta, novodobý rám, muzeální UV antireflexní sklo. S případným přerámováním do Vámi zvoleného rámu a výběrem místa i samotným pověšením rádi poradíme.

Okupace Prahy francouzským vojskem 1742

originální grafický list kolem roku 1745, mědirytina, rozměr 40x50 cm s rámem, odborně restaurováno a konzervováno, nekyselá pasparta, rámováno pod muzeálním UV antireflexním sklem

Okupace Prahy Francouzi, Bavory a Sasy (často označovaná jen jako francouzská okupace Prahy) proběhla v letech 1741–1742, po zpochybnění práv Marie Terezie na českou korunu, v rámci válek o rakouské dědictví. Marie Terezie, v té době již po přiznání nároku na uherský trůn, požádá uherskou šlechtu o pomoc v emotivním projevu na uherském sněmu, držíce v náručí novorozeného syna. Zmobilizuje stavající vojsko, armády oblehnou Prahu, bavorsko-sasko-francouzská armáda po několikaměsíční snaze Prahu udržet nakonec ustupuje. Na vystavené mědiritine neznámeho autora je videt řeznictví pod širím nebem u Vlatavy, jak v pokročilejší fázy obležení, kdy okupační armáda pociťuje nedostatek potravy, poráží a na maso pro vojáky zpracovává vlastní koně.

Werner - Panoramatický pohled na Karlův most

pozoruhodný velkoformátový pohled na Karlův most, originální mědiryt, rozměr 65 x 130 cm s rámem, nakreslil Werner, odborně restaurováno a konzervováno, nekyselá pasparta, rámováno pod muzeálním UV antireflexním sklem

Fridrich Bernhard Werner (1690–1776) se narodil ve Slezsku, svou ranou kariéru začal jako vojenský inženýr a kartograf, pracoval i v Praze. V roce 1718 začal vytvářet pozoruhodné pohledy na města, které ho přivedly do kontaktu s několika předními prodejci umění a vydavateli map v Augsburgu, zejména s dědici Jeremiase Wolffa (1663–1724), Johannem Fridrichem Probstem. Probst mu sponzoroval několik cest po Evropě, co Wernerovi umožnilo nakreslit pozoruhodné pohledy na evropská města. Jeho práce byla poprvé publikována několika partnery vydavatelství Wolff, především ale spolupracoval s Johannem Friedrichem Probstem (1719 nebo 1721-1781), a později jeho bratrem Georgem Balthasarem Probstem (1732-1801).

Alegorický list s českými korunovačními klenoty a medailí

1723, originální mědiryt a lept, rozměry 44x58 cm, anonym podle Konrada Adolpha von Albrecht, Alegorický list s českými korunovačními klenoty - svatováclavská koruna, žezlo, říšské jablko, prsten a pektorální křížek, spočívající na podušce umístěné na vyvýšeném kamenném podstavci , dále českým lvem, moravskou a slezskou orlicí a dvěma medailemi, včetně jedné k pražské korunovaci Karla VI roku 1723.
List se nachází ve sbírkách Národní knihovny ČR. Je to jedna ze tří obrazových alegorií vydaných k pražské korunovaci Karla VI.

Karel Škréta: Panorama Prahy po třicetileté válce

originální grafický list, Merianova mědirytina mezi 1648-1652, podle kresby od nejvýznamnějšího českého barokního malíře 17. století, Karla Škréty. Rozměr 39 x 83 cm s rámem, odborně restaurováno a konzervováno, nekyselá pasparta, rámováno pod muzeálním UV antireflexním sklem

Publikováno v “Karel Škréta 1610-1674: doba a dílo”, vydala Národní galerie Praha v roce 2010

Vystaveno (totožný grafický list, jiný otisk) na výstavách:

v Národní galerii „Karel Škréta (1610–1674): Doba a dílo“, na přelomu let 2010-2011
v Národním muzeu: Baroko v Bavorsku a v Čechách, 8. 12.2023 - 8.5.2024


Škrétův pohled na Prahu po třicetileté války, po odchodu Švédů, ukazuje opět klidné, opevněné město. Škréta pravděpodobně záměrně nedodržel proporce a zvýraznil pražské opevnění. Škréta se na svoje město dívá a kreslí z dnešních Vinohrad, v popředí vidíme vstup do města Koňskou branou (na místě dnešního Národního muzea) pokračující Koňským trhem (dnes Václavské náměstí). V pozadí Pražský hrad a Strahovský klášter. V popředí městských hradeb malíř umisťuje stafáž několika pánů měšťanů (podle oblečení se můžemu domnívat že jde o tři pány a jednoho sluhu) na vycházce s pejsky. Dojem romantického klidu umocňuje i ulevující si pejsek, celková atmosféra obrazu působí uklidňujícím dojmem rodilého Pražana, který se po letech vrací do svého města (Škréta, pobělohorský exulant, konvertuje na katolickou víru, vrací se do Prahy, kde vysoudí i skonfiskovaný majetek) a užívá si společenského života a množství zakázek.

Bohemia

1626, originální mědiryt, rozměry 66 x 76 cm s rámem

Autorem je anglický historik a kartograf John Speed
Vyd. R. Chiswell & T. Bassett, Londýn, 1676.
Nad mapou se nachází zobrazení 5 českých měst - Čáslav, Chomutov, Praha, Polná, Slaný, Louny plus Hradčany, po stranách jsou postavy různých stavů v dobových krojích.

Kukátkový list Praha Staroměstské náměstí

Kolem 1780, kolorovaný mědiryt, vzácný kukátkový list, Ansicht des Altstädter Rathauses in Prag (Staroměstské náměstí), rozměry 55 x 65 cm, vydavatel Kaiserlich Franziskische Akademie ( Académie Impériale d’Empire des Arts liberaux) in Augsburg, Josef Carmine.
Již v polovině 18. století se Praha počítala mezi města jehož veduty se šířily nejen tisky (lepty a mědirytiny), ale i tehdy novodobým způsobem pomocí kukátkových pohledů. Jedno z center výroby těchto pohledů bylo umístěno v Augsburgu. Místní nakladatelství Académie Impériale d’Empire des Arts libéraux vydalo dílčí pohledy na evropská a zámořská města doplněné textem ve francouzštině, italštině a v němčině. Vedle obrázků New Yorku a z Quebecu vydalo i sérii čtyř obrázků veřejných prostor Prahy (které podle vzoru Jana Josefa Dietzlera vyryl Josef Christoph Nabholz).
Kolem roku 1780 se objevila šestidílná série podle vzoru Josefa Carmina s názvem Prospect de Prague.

Jan Jansson: Podrobná mapa toku řeky Labe od pramene východně od Prahy do Severního moře

1636, originální ručně kolorovaný mědiryt, rozměr listu 49,5 x 58 cm. Autor mědirytu a vydavatel: Jan Jansson. Titul: 'Albis Fluvius Germaniae celebris A Fontiubus Ad Ostia, Cum Fluminibus ab utroque latere in illum fluenibus descriptus'. Vydáno v Amsterdamu. Zahrnuje dvě kartuše a růžici kompasu. Široké okraje. Francouzský text na rubu. Pravděpodobně z atlasu: 'Newer Atlas, Das ist Weltbeschreibung/ Und Volkommene Abbildung Aller unterschiedlichen Königreiche/ Länder und Provinzen'

Jan Janssonius (také známý jako Johann nebo Jan Jansson nebo Janszoon) (1588-1664) byl uznávaným geografem a vydavatelem sedmnáctého století, kdy v Evropě dominovalo vydávání map v Nizozemsku. Jan, který se narodil v Arnhemu, byl obchodu poprvé vystaven prostřednictvím svého otce, který byl také knihkupcem a vydavatelem. V roce 1612 se Jan oženil s dcerou Jodocuse Hondia, který byl také významným tvůrcem map a prodejcem. První Janssoniusovy mapy pocházejí z roku 1616.

Ve třicátých letech 19. století Janssonius pracoval se svým švagrem Henricusem Hondiem. Jejich nejúspěšnějším počinem bylo znovu vydat atlas Mercator-Hondius. Jodocus Hondius získal desky do atlasu Mercator, poprvé publikovaného v roce 1595, a přidal dalších 36 map. Poté, co Hondius zemřel v roce 1612, převzal publikaci Henricus; Janssonius vstoupil do podniku v roce 1633. Atlas Mercator byl přejmenován na Atlas Novus a poté na Atlas Major a rozšířil se postupně na jedenáct svazků (1639-1666). Janssonius je také dobře známý pro své množství anglických okresních map, publikovaných v roce 1646.

Janssonius zemřel v Amsterdamu v roce 1664. Jeho podnikání se ujal jeho zeť Johannes van Waesbergen. Nakonec bylo mnoho Janssoniových desek prodáno Gerardu Valckovi a Pieterovi Schenkovi, kteří přidali svá jména a mapy vydávali znovu.

Praha - Malá strana a Hradčany

okolo 1850, rozmer listu 27,5 x 65 cm, panoramatický pohled na Prahu. Ryl Rybička podle Morstadta. Vlevo dole: 'Gez. von Vin. Morstadt', vpravo dole: 'Gest. von Jos. Rybička' Uprostřed: 'Verlag von Franz Rziwnatz in Prag'. Titul: 'Prag. Kleinseite und Hradschin.'

Panoramatický pohled na Prahu při pohledu přes řeku Vltavu na východ, publikovaný v Praze. Vpravo je zobrazen Karlův most. Karlův most byl postaven v roku 1357 pod záštitou krále Karla IV. A dokončen počátkem 15. století. Most nahradil starý Juditin most z let 1158-1172, který byl těžce poškozen povodněmi v roce 1342. Původně se jmenoval Kamenný most nebo Pražský most, známý jako „Karlův most“ je od roku 1870.

Jako jediný prostředek překročení řeky Vltavy (Moldau) do roku 1841 byl Karlův most nejdůležitějším spojením mezi Pražským hradem a Starým Městem a přilehlými oblastmi a zajistil, aby se Praha stala důležitým centrem regionálního obchodu.

VINCENC MORSTADT ( 17.4.1802, Kolín - 19.2.1875, Praha ) byl český krajinář a vedutista. Narodil se v Kolíně v domě č.p. 76, 'U tří mouřenínů' , vedle Radnice. Většina jeho umělecké tvorby je spjata s Prahou, kam přišel ve svých jedenácti letech. Studoval na novoměstském piaristickém gymnáziu a na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. V l. 1834-1850 působil u krajského soudu v Lokti, odkud pocházejí grafiky Lokte, K. Varů a okolí, např. Svatošských skal na Ohři. Pak působil u soudů v Trutnově a Hradci Králové, dožil v Praze, kde má desku v Tomášské ul. na Malé Straně. Udržoval styky s F. Palackým, V. V. Tomkem a jinými předními vlastenci. V ulicích Prahy skicoval ještě krátce před skonem. Od roku 1867 se věnoval pouze malířství.

Slavnosti u Invalidovny při příležitosti korunovace Ferdinanda V. Dobrotivého

okolo 1837, originální ručně kolorovaná litografie, rozměry listu 35 x 45 cm. Litografie Franze Wolfa na základě jeho vlastní kresby. List série: Journal Pittoresque. Půvabné reprezentace nejnovějších, nejpodivnějších událostí a jevů v životě ... Editoval Franz Wolf a Friedrich von Weissenbach ve Vídni, vytlačil Johann Höfelich. Značené vlevo dole: 'Gez. u. lith. v. F. Wolf' Vpravo dole: 'Gedr. bei Joh. Höfelich' Titul: 'Pirutschade J.J.M.M. Beym Volksfeste. welches am 14th Septbr 1836 ausser Prag beij dem Invaliden-Hause von den Heken Standen Bohmens veranstaltet wurde'

Katalogizované Nebehay I., Bibliographie altösterreichischer Ansichtwerke, Band III, Wolf Franz und Friedrich von Weissenbach, 849, Heft 17, č.68.
Nekolorovaná verze ve sbírkách The New York Public Library, inventární číslo 5365503.

Přesně před 181 lety zažívala Praha velkou slavnost. Ve třetím nejdůležitějším městě Rakouského císařství probíhala korunovace císaře Ferdinanda I. českým králem. V rámci korunovace Ferdinanda V. a jeho manželky Marie Anny české v září 1836 se konaly oslavy zahrňující plesy, představení a „lidovou oslavu“, která je v tomto tisku zobrazena, i když není pojmenována.

Ferdinand, který vešel do dějin s přízviskem Dobrotivý, byl tou dobou již korunován v Rakousku a přijal i korunovační klenoty maďarské. Stal se zároveň posledním českým králem se vším všudy, protože ani jeden z jeho dvou nástupců se již Svatováclavskou korunou korunovat nenechal.
Ferdinand se narodil jako nejstarší syn rakouského císaře Františka I. Habsburského, tudíž byl prvním v pořadí nástupnictví trůnu. Narodil se jako vážně nemocný a mnoho doktorů na císařském dvoře nevěřilo, že se chlapec vůbec dožije dospělosti. Od dětství trpěl epileptickými záchvaty a křivicí.
Zažitá představa, že Ferdinandovi se říkalo Dobrotivý, protože byl slabomyslný vlivem dědičné degenerace, není pravdivá. Ferdinandovi rodiče – císař František a jeho choť Marie Tereza Neapolsko-Sicilská – byli bratranec a sestřenice, přesto se ale nedá hovořit o genetické degeneraci. Problémem bylo spíše to, že vzhledem k podlomenému zdraví mu nebylo do věku 10 let poskytováno žádné vzdělání. Později ale plynně hovořil několika jazyky včetně češtiny, zajímal se o přírodu a o hudbu, hrál na trubku a klavír.

Banket ke korunovaci Ferdinanda V. Dobrotivého na pražském hradě

okolo 1837, originální ručně kolorovaná litografie, rozměry listu 34 x 44 cm. Litografie Franze Wolfa na základě jeho vlastní kresby. List série: Journal Pittoresque. Půvabné reprezentace nejnovějších, nejpodivnějších událostí a jevů v životě ... Editoval Franz Wolf a Friedrich von Weissenbach ve Vídni, vytlačil Johann Höfelich. 18. číslo, 2. list. Značené vlevo dole: 'Gez. u. lith. v. F. Wolf' Vpravo dole: 'Gedr. bei Joh. Höfelich' Titul: 'Banket im Grossen Huldigungs Saale des Prager Schlosses - Kronungstage Sr. Maj. des Kaiser Ferdinand I. zum Konige von Bohmen am 7ten Sept 1836'

Nekolorovaná verze ve sbírkách Rakouské národní knihovny (Österreichische Nationalbibliothek) ve Vídni, inventární číslo 1948,0217.134.

Přesně před 181 lety zažívala Praha velkou slavnost. Ve třetím nejdůležitějším městě Rakouského císařství probíhala korunovace císaře Ferdinanda I. českým králem. Ferdinand, který vešel do dějin s přízviskem Dobrotivý, byl tou dobou již korunován v Rakousku a přijal i korunovační klenoty maďarské. Stal se zároveň posledním českým králem se vším všudy, protože ani jeden z jeho dvou nástupců se již Svatováclavskou korunou korunovat nenechal.
Ferdinand se narodil jako nejstarší syn rakouského císaře Františka I. Habsburského, tudíž byl prvním v pořadí nástupnictví trůnu. Narodil se jako vážně nemocný a mnoho doktorů na císařském dvoře nevěřilo, že se chlapec vůbec dožije dospělosti. Od dětství trpěl epileptickými záchvaty a křivicí.
Zažitá představa, že Ferdinandovi se říkalo Dobrotivý, protože byl slabomyslný vlivem dědičné degenerace, není pravdivá. Ferdinandovi rodiče – císař František a jeho choť Marie Tereza Neapolsko-Sicilská – byli bratranec a sestřenice, přesto se ale nedá hovořit o genetické degeneraci. Problémem bylo spíše to, že vzhledem k podlomenému zdraví mu nebylo do věku 10 let poskytováno žádné vzdělání. Později ale plynně hovořil několika jazyky včetně češtiny, zajímal se o přírodu a o hudbu, hrál na trubku a klavír.

Jan Hus - upálení na hranici v Kostnici

1558, originální dřevoryt z díla Jan Hus a Hieronymus von Prag 1558, rozměry 30 x 22 cm s rámem
Dřevoryt se nachází i v sbírkách British muzea, Londýn.

Tento vzácný dřevoryt z poloviny 16. století zachycuje jednu z klíčových událostí českých dějin – upálení mistra Jana Husa 6. července 1415 na kostnickém koncilu. Jde o původní tisk z roku 1558, doprovázející historické vyobrazení českých reformátorů v díle o Husovi a Hieronymovi Pražském. Dřevoryt nese silný výraz dobového pojetí spravedlnosti a víry, zároveň však ukazuje i tehdejší výtvarnou stylizaci tragického momentu. Kompozice spojuje dokumentární hodnotu s ikonickým nábožensko-politickým symbolem, který inspiroval generace českých myslitelů, umělců i bojovníků za svobodu svědomí.

Obrazoborectví v pražské svatovítské katedrále

1852, originální oceloryt, rozměry listu 14 x 21 cm, Značené vlevo dole „Chronik v. Böhmen', vpravo dole „Druck v. Sandtner jun.', uprostřed 'C. Steyer lith.', titul 'Bilderstürmerei in Prager Dome 1619, Erstes Blatt'.
Z díla Illustrirte Chronik von Böhmen: Band 1, 31. prosince 1852, Druck und Verlag der Vetterl'schen Buchdruckerei, (Franke und Steyrer)

Dne 23. května 1618 bylo pražskou defenestrací zahájeno české stavovské povstání. Dne 19. srpna 1619 byl Ferdinand generálním sněmem zemí Koruny české prohlášen za sesazeného. Horkým kandidátem na tůn se stal Fridrich Falcký. Pro Fridricha mluvilo to, že byl člen jednoho z nejvýznamnějších rodů a vládce historicky velmi významného území v říši, po svém otci navíc převzal vůdcovství v Protestantské unii. Další výhodou pro něho byla blízká vazba na anglického krále Jakuba I., s jehož dcerou Alžbětou byl sezdán (24. února 1613). Představitelům stavovského povstání předtím totiž Fridrich projevoval otevřené sympatie a snažil se jim zprostředkovat finanční a vojenskou pomoc. Fridrich Falcký byl 4. listopadu 1619 korunován českým králem, tři dny po něm pak byla korunována Alžběta českou královnou. Jak se ovšem brzy ukázalo, Fridrich většinu z výše popsaných výhod nedokázal využít a potvrdila se slova skeptiků, kteří ho již v roce 1619 označovali za „zimního krále“.

Reformovaný teolog a Fridrichův dvorní kazatel Abraham Scultetus brzy po jeho nástupu na český trůn byl zodpovědný za obrazoborectví v pražské svatovítské katedrále, které velmi pobouřilo lid. Pro kalvínského kazatele byly obzvláště nepříjemné relikvie a obrazy v českých kostelích, které sice byly pod kontrolou protestantů, ale od katolických dob zde zůstaly zachovány. Podle svého svědomí a s královým vědomím Scultetus nechal 21. prosince 1619 z katedrály sv. Víta v Praze odvézt nebo krátce po Vánocích zničit vzácná díla náboženského umění. Ve dnech 27. a 28. prosince 1619 byl tak zničen i slavný katedrální mariánský oltář s malbami Lucase Cranacha mladšího.

Jan Evangelista Sandtner (1818–1864)
Rodina Sandtnerů se významně zapsala do dějin ilustrace 19. století. Kromě Františka Eduarda Sandtnera a jeho synů působil jako litograf také jeho mladší bratr Jan Evangelista Sandtner, vyučený taktéž jako jeho starší bratr u Karla Henniga. Zpočátku spolupracoval se svým bratrem, ale již roku 1851 se osamostatnil a založil vlastní litografický závod Artist Institut von Joh. Ev. G. Sandtner sídlící na St. Galliplatz (dnešní Havelské město) číslo 497. Po založení svého vlastního litografického podniku navázal na své předchozí působení a podržel si řadu kontaktů s umělci pracujícími v dílně jeho bratra, jak tomu bylo i v případě Karla Steyera, s nímž se seznámil v kamenotiskárně Karla Henniga a spolupracoval s ním na souboru vedut doprovázejících publikaci Chronik von Böhmen nebo na vytvoření portrétu císaře Ferdinanda II. (Zdroj: Kresleno na kameni. Počátky brněnské a pražské litografie. Mgr. Lucie Heilandová)

Bitva na Bílé hoře 1620, detail u obory Hvězda

originální grafický list, mědirytina z první poloviny 17. stol. (po 1620), rozměr 45 x 51 cm s rámem, odborně restaurováno a konzervováno, nekyselá pasparta, rámováno pod muzeálním UV antireflexním sklem

Výseč bojiště u obory Hvězda, asi hodinu po zahájení bitvy, v poledne 8.11.1620. Katolické císařské (habsburské) vojsko zdolalo dělostřelecký batalion protestantských česko-moravských stavů a podél opevnění (zdi) obory Hvězda útočí dál. Jednotlivci na protestantské straně dávající se na útěk jsou předzvěstí porážky, která nastane kolem 1 hodiny polední pobitím (dle ústního podání) moravské jednotky bránicí pozice u zdí obory Hvězda do posledního muže. Nastává hon na prchající protestantské vojáky hledající útočistě za branami Prahy. Pro rychlý sled událostí a za nejasného velení se nezdaří zorganizovat odpor na pražských hradbách a druhý den Praha bez odporu padne do rukou katolického vojska. Habsburkové jsi svoji nadvládu udrží po dobu dalších 300 let.

Nesčetně krát publikováno, v sbírkách mnoha knihoven a institicí, v British museum pod registračním číslem 1874,0613.2466.

Pražská defenestrace v roce 1618 z díla Theatrum Europaeum

1660, originální mědiryt, rozměry listu 31 x 20 cm, z díla J. L. Gotfridi historische Chronyck, vervattende de gedenkwaardighste Geschiedenissen voorgevallen van't begin des werelts tot op't Jaar 1660 ... Uyt't Hooghduyts in't Neerlandts vertaalt ... Met veele gedenkwaardige geschiedenissen in't kooper gesneeden, en verciert door J. van Meurs: Volume 2, str. 547

Johann Philipp Abelin nejprve sepsal Historische Chronik od. Beschreibung der Geschichte von Anfang der Welt bis 1619 ('Historická kronika, aneb popis dějin od počátku světa do roku 1619'), kterou následně vydal pod přezdívkou Gottfried. Toto dílo od roku 1635 se používá název Theatrum Europaeum se dočkalo několika vydání a Meurs je přeložil do nizozemštiny. Z tohoto díla se vyvinul rozsáhlý historický sborník, sahající až po rok 1718. Později v létech 1646–1738 v něm pokračovalo několik dalších spisovatelů s nestejným zdarem a nakonec vyšlo celkem dvacet jedna dílů ve folio, z nichž dva první, sepsané Abelinem, jsou nejcennější.

23. května 1618 se odehrála pražská defenestrace. Při této události čeští stavové vyhodili z oken Pražského hradu nenáviděných královských místodržících Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka, Jaroslava Bořitu z Martinic a jejich sekretáře Filipa Fabriciusa. Tím začalo české stavovské povstání, které představovalo akt odporu českých nekatolických stavů vedených Jindřichem Matyášem Thurnem proti porušování Rudolfova majestátu - Majestát na náboženskou svobodu (německy Majestätsbrief, obvykle známý jako Rudolfův majestát) byla listina vydaná 9. července 1609 císařem Rudolfem II. Po jeho smrti s nástupem krále Matyáše se ale nedodržuje důsledně.

Defenestrací začíná také třicetiletá válka.

Pražská korunovace krále Matyáše 23. května 1611

okolo 1620, originální mědiryt, rozměry listu 29,5 x 36 cm, Titul nahoře: 'Eigentliche Contrafactur aller underschiedlichen Acten wie Ihre Kon: M.tt in Hungarn den 23 May Anno 1611 zum Konig in Böhmen ist gekront worden'. Vydal Hogenberg okolo roku 1620 v Kolíně.

Korunovační ceremoniál je znázorněn uprostřed obrázku. Z každé strany je ohraničený 4 postranními obrázky. V zápatí dva latinské a dva německé verše.
Tato deska byla znovu použita pro vyobrazení korunovace Ferdinanda II, změnila pouze název a nahradila pražského arcibiskupa papežským legátem. Tento list se nachází ve sbírkách British muzea pod registračním číslem 1870, 1112.114.

Korunovaci Matyáše v české historiografii nebyla věnována velká pozornost. Ostatně i korunovanému panovníkovi, Matyášovi Habsburskému, zůstávají čeští historici mnohé dlužni. K samotnému aktu korunování se však dochovalo mnoho zpráv, ať už v rukopisné či tištěné podobě. Jedná se o oficiálně vydané tisky, zprávy vyslanců a zpravodajů, korespondenci, kronikářské zápisy, paměti a deníky. Mnohé o něm vypovídají i prameny hmotné a obrazové povahy. Soupisu, rozboru a kritice těchto pramenů věnuji první část své práce. Ve druhé se pak věnuji podrobnému popisu průběhu korunovačního dne, vypracovanému právě na základě dochovaných předkládaných pramenů. Korunovační obřad byl v českých zemích tradičně vykonáván na základě Korunovačního řádu českých králů Ordo ad coronandum Regem Bohemorum, vypracovaného Karlem VI., jehož jádro bylo zachováno i při Matyášově korunovaci v chrámu sv. Víta. Průběh celé korunovace, silně ovlivněný tehdejší politickou situací v Čechách, nebyl provázen žádnými okázalými oslavami, slavnostními průvody a lidovými veselicemi. Odehrál se s vyloučením široké veřejnosti za přísných bezpečnostních opatření. Přesto byl obřad proveden podle všech svědectví důstojně a podle stanovených pravidel.

Bitva u Štěrbohol u Prahy 6. května 1757

1781, kolorovaná mědirytina, rozměr listu 19,5 x 25,5 cm. Titul pod obrázkem 'The Battle of Prague in Bohemia 6th May 1757'. Vydal J. Macgowan, No. 27 Patermoster row, Aug. 18, 1781

Bitva u Štěrbohol – mimo české hranice známá jako bitva u Prahy, proběhla 6. května 1757 a byla jedním z velkých vojenských střetnutí Sedmileté války, ve kterém se utkala armáda Pruska, pod velením jeho panovníka Fridricha II. a vojsko Habsburské monarchie v čele s princem Karlem Lotrinským. Štěrboholské střetnutí bylo ve své době nejkrvavější bitvou 18. století.
Po prohrané bitvě se zbylé rakouské jednotky opevnily za hradbami Prahy. Fridrich II. nechal vzápětí město oblehnout, neboť předpokládal, že 40 000 vojáků a 75 000 Pražanů brzy spotřebuje veškeré zásoby potravin ve městě. Praha byla vystavena více než měsíc intenzivnímu dělostřeleckému bombardování, které poničilo mnoho významných budov včetně chrámu sv. Víta. K přímému útoku na dobře opevněnou Prahu se ale pruský král neodvážil. K obléhání města vyčlenil Fridrich II. asi 50 000 sbor, který ale posléze postrádal v dalším tažení. Tento fakt umožnil rakouskému maršálu Daunovi právě u Kolína pruského krále porazit. Štěrboholské střetnutí bylo ve své době nejkrvavější bitvou 18. století.

Vpád pasovských vojsk do Prahy 1611

originální grafický list, mědiryt z první poloviny 17. stol (po roce 1611), autor neznámý, rozměr listu s rámem 47 x 54 cm, restaurátorsky odborně ošetřeno a zakonzervováno, nekyselá archivní pasparta, pod antireflexním muzeálním UV sklem

Jedná se o jediné známé, obrazově a graficky zpracované, dokumentární a umělecké ztvárnění této historické události. Publikováno mhohokrát v populárně-naučné i odborno-vědecké literatuře, uchováno v předních světových sbírkach (předpokládaný počet otisků cca 500).

Lept se nachází ve sbírkách Národní galerie v Praze a v British museum v Londýně (reg. č. 1898,0725.8.1290).

Vpád Pasovských bylo vojenské obsazení Prahy v roce 1611, v jehož důsledku byl nucen na český trůn abdikovat císař Rudolf II., který přenechal země Koruny české svému bratru Matyáši Habsburskému.

15. února Pasovští vpadli nečekaně na Malou Stranu a pokračovali k Vlašské ulici a ke Karlovu mostu. Došlo ke krvavým střetům, v nichž padlo nebo bylo zraněno 1400 mužů. Pasovští se chtěli zmocnit i Starého Města, ale podle dobových zprávy byli zastaveni desetiletým chlapcem, který vystřelil z děla, a spuštěním mříží v mostecké bráně. Jezdci, kteří přejeli na druhou stranu, byli pobiti nebo utonuli ve Vltavě.

Již v lednu L.P. 1611 vtrhl arcivévoda Leopold Pasovský s 12 000 muži do Čech (na pozvání Rudolfa II). Pasovské vojsko loupilo a drancovalo. V Čechách nebyl nikdo na útok připraven, a tak město po městě padalo do rukou nepřátelského vojska. Krumlov, České Budějovice, Tábor, Písek, Beroun. Konečně se vojska přiblížila až ku Praze a rozložilo tábor na Bílé hoře.
V Čechách nastalo velké rozčílení. Čeští stavové i lid byli přesvědčeni, že arcivévoda Leopold vpadl do Čech, aby připravil Čechy o Majestát i o vše, co si v poslední době vymohli. Nebylo divu, že stavové rychle shromáždili branný lid a naléhali na císaře Rudolfa II, aby zabránil vpádu.

Císař se však k vpádu Pasovských nechtěl znát, a když viděl všeobecný odpor proti loupeživému vojsku, nařídil arcivévodovi Leopoldovi, aby okamžitě odešel s vojskem ze země. Bylo však již pozdě. Bez ohledu na císaře Rudolfa II. Leopold rozkázal svému vojsku zaútočit na Prahu. Po tvrdém odporu se Pasovští zmocnili Malé Strany a vydrancovali ji. Část žoldnéřů se pokusila zmocnit i Staré Město a Nové Město, ale to se jim nakonec nepodařilo.
Obyvatelé v přesvědčení, že tu jde o svobodu náboženství, kterou Rudolf II.předtím vydal, vtrhli na některé kláštery a mstili se na mniších. Byl zpustošen zejména klášter na Karlově, několik mnichů ve františkánském klášteře Panny Marie Sněžné bylo dokonce zabito.

Arcivévoda Leopold se domníval, že obsazením Malé Strany zvítězil. Dokonce drze rozkázal, aby se s ním obyvatelé Prahy spojili a přísahali, že budou společně s Pasovskými vystupovat proti každému nepříteli Rudolfa II. Čeští stavové však učinili zcela opačný krok. Pochopili, že Leopoldův vpád opravdu směřuje k porušení Majestátu. Narychlo povolali Matyáše z Uher (mladší bratr císaře Rudolfa II.) a současně v prosebných listinách žádali německá protestanská knížata, aby se jich ujala a pomohla jim.

Matyáš hleděl na Leopoldovo počínání nedůvěřivě a připravoval se k boji, vpadl do Čech s početným vojskem a obsadil i Prahu, kde se k němu připojili i čeští stavové. Leopoldovo vojsko trpělo hladem a nedostatkem peněz a muselo před Matyášem rychle ustupovat ze země. Nejhorší bylo, že Pasovští požadovali žold, jinak zaútočí znovu a ve větší síle, ale neměl je kdo vyplatit. Petr Vok z Rožmberka, poslední dědic tohoto bohatého rodu, nakonec poskytl potřebné peníze. Obětoval tím pro záchranu Čech celé své rodinné jmění, to aby Pasovští dostali žold a odtáhli z Čech. Nutno dodat že tímto aktem se pokladnice rodu Rožmberků zcela zrujnovala.

Následky vpádu Pasovských, které pozval samotný císař Rudolf II., byly dalekosáhlé právě hlavně pro císařskou milost. Když Matyášovo vojsko obsadilo Pražský hrad, donutilo samotného císaře Rudolfa vzdát se vlády, V dubnu L.P. 1611 postoupil Rudolf II. Království české, Slezsko a Lužici právě Matyášovi, pro sebe si vyžádal pouze Pražský hrad. Svou porážku dlouho nepřežil-zemřel v lednu L.P. 1612 ve věku 59 let. Tato událost ale vedla k tomu, že Rudolf II. byl poslední král a císař, který sídlil v Praze. Nový panovník si stejně jako jeho nástupci zvolili za své sídlo Vídeň, jež se pak stala sídelním městem celého habsburského rodu.

V době, kdy se panovníci zdržovali mimo české království, býval z nejvyšších úředníků zřízen sbor místodržících Království českého, kteří vládli jménem českého krále v Praze.
Zdroj: inahled.cz

Jan Žižka z Trocnova (Jean Zisca Duc de Boheme)

okolo 1712, originální mědiryt, rozměry 34 x 27 cm s rámem, Jean Zisca Duc de Boheme, nakreslil Bernard Pickart (dílna), vyryl a vytiskl Bernard Pickart (dílna), Amsterdam. Značeno vlevo dole: 'B. Pickart del. 1712', nahoře vlevo nad obrázkem 'Pag. 19'.

Tisk byl použit jako ilustrace v knize Lenfant, Jacques. Histoire du Concile de Constance. Parijs: Pierre Humbert, 1727.

Mědiryt se nachází například i ve sbírce Rijksmusea v Amsterdamu. (reg.č. RP-P-1908-3916) Link: http://hdl.handle.net/10934/RM0001.COLLECT.296581

Jan Žižka se připojil k husitům v roce 1419, kdy mu bylo přibližně 60 let. Předtím měl za sebou dlouhý a dobrodružný život plný vojenských zkušeností a různorodých aktivit. Jeho život před husitským povstáním se dá rozdělit do několika hlavních období:

*Šlechtický původ a mládí (kolem 1360–1380)
Narodil se kolem roku 1360 v Trocnově v jižních Čechách, pravděpodobně jako příslušník nižší šlechty. V mládí získal vojenský výcvik, jak bylo obvyklé pro šlechtice.

Již tehdy přišel o jedno oko, pravděpodobně v nějakém střetu nebo boji, což ho později proslavilo jako „slepého vojevůdce“.

⚔️ Žoldnéř a voják – účast v evropských konfliktech (1380–1400)
Žižka zřejmě sloužil jako žoldnéř v různých armádách:

Existují náznaky, že bojoval v Polsku (možná ve válkách proti Řádu německých rytířů). Mohl se zúčastnit i bojů ve službách uherských nebo rakouských pánů.

Tyto zkušenosti mu daly praktickou znalost vojenské taktiky, organizace a vedení malých ozbrojených skupin.

*Lapkovská léta a podezření z loupeží (kolem 1400–1415)
V období krize královské moci a společenského neklidu působil v neklidných časech jako člen nebo vůdce loupeživých skupin. Některé historické prameny ho zmiňují jako lapku, tj. bojovníka mimo zákon, který přepadával cesty, vesnice či majetky bohatších vrstev.

Je možné, že byl v této době vazalem nebo žoldnéřem v soukromých službách šlechticů, kteří ho využívali k řešení svých sporů silou.

*Vstup do služeb krále Václava IV. (kolem 1415–1419)
Koncem 10. let 15. století byl Žižka v královských službách Václava IV., což znamená, že se vrátil na „legální“ stranu moci. V roce 1415 se stal královým dvořanem – je doložen mezi účastníky královského dvora.

Během této doby se zřejmě přikláněl ke konzervativnější husitské myšlence, inspirován kázáními Jana Husa a následnou popravou v Kostnici.

* Přechod k husitům (1419):
Když v roce 1419 došlo k defenestraci v Praze a vypukly nepokoje, Žižka okamžitě přešel na stranu husitů, zejména radikálních Táborských, a stal se z něj vojenský vůdce. Tady začíná jeho slavná etapa v českých dějinách.

Jedním z největších Žižkových vynálezů (nebo alespoň zdokonalení) byla tzv. vozová hradba. Vozy obehnal řetězy a mezi nimi vytvořil mobilní pevnost, odkud husité stříleli kušemi, hákovnicemi nebo používali cepy. Byla to revoluční obranná taktika, která dokázala odolat i těžké rytířské jízdě. Díky tomu vyhráli husité např. bitvu u Sudoměře (1420), kde byli značně v nevýhodě.

Podle některých kronik (např. Vavřince z Březové) si Jan Žižka přál, aby po smrti bylo jeho tělo staženo z kůže a z té byl zhotoven buben, kterým by bubnovali do boje, aby „jeho duch vedl husity dál“.
I když se to pravděpodobně nikdy nestalo, ukazuje to sílu legendy, která se kolem něj utvořila už za jeho života.

Žižka nezemřel v boji, jak by se možná dalo čekat. Zemřel v roce 1424 během obléhání Přibyslavi, pravděpodobně na mor nebo jinou infekční nemoc. Byl tehdy už zcela slepý, ale stále osobně vedl vojsko. Jeho smrt byla pro husity obrovskou ztrátou, protože byl nejen vojenský génius, ale i morální autorita.

Místo jeho pohřbení není s jistotou známo. Podle některých zpráv byl pochován v Hradci Králové, podle jiných v Čáslavi. Jeho hrob se dodnes nenašel, což přispívá k tajemné auře jeho postavy.

Husitské války pokračovaly i po jeho smrti, ale nikdy už neměly tak schopného vůdce. Jeho styl boje, především taktika vozové hradby, byl inspirací pro partyzánské války a gerilové taktiky i v pozdějších staletích. V 20. století byl Jan Žižka vnímán jako národní hrdina – komunistický režim ho prezentoval jako bojovníka za lid.

V roce 1950 byla v Praze na Vítkově odhalena jeho jezdecká socha – dodnes jedna z největší bronzových jezdeckých soch na světě.

Praha Chotkovy sady

1836, originální litografie, rozměry listu 23,5 x 30,5 cm, Chotkovy sady. Podle kresby od Wacha litografoval Vetters. Značené vlevo dole: 'Gez. Wach' Vpravo dole: 'Lith. Vetters' Titul pod obrázkem: 'In der Volksgarten nächst dem Mariahilfsthore zu Prag' Nahoře: 'Am 1. September'

Denkbuch über Anwesenheit Ihrer K.K. Majestäten Franz der Ersten und Caroline auguste in Böhmen im Jahre 1833 , vyšlo v Praze 1836 . Vytiskl Henning.

list ze souboru dokumetujícího návštěvu císaře Františka I. a jeho ženy Caroliny Augusty v Čechách (1833) většina lokalit byla vyzdobena ( osvětlena ) oslavnými nápisy a slavobránami.

Praha Karlín (na začátku Karlína)

1836, originální litografie, rozměry listu 24 x 31 cm, Karlín. Podle kresby od Wacha litografoval Vetters. Značené vlevo dole: 'Gez. Wach' Vpravo dole: 'Lith. Vetters' Titul pod obrázkem: 'Prag, am Anfange der Vorstadt Carolinenthal' Nahoře: 'Am 16. August'

Denkbuch über Anwesenheit Ihrer K.K. Majestäten Franz der Ersten und Caroline auguste in Böhmen im Jahre 1833 , vyšlo v Praze 1836 . Vytiskl Henning.

list ze souboru dokumetujícího návštěvu císaře Františka I. a jeho ženy Caroliny Augusty v Čechách (1833) většina lokalit byla vyzdobena ( osvětlena ) oslavnými nápisy a slavobránami.

Praha Libeň

1836, originální litografie, rozměry listu 23,5 x 30,5 cm, Libeň. Podle kresby od Wacha litografoval Vetters. Značené vlevo dole: 'Gez. Wach' Vpravo dole: 'Lith. Vetters' Titul pod obrázkem: 'Im Dorfe Lieben, Kaurz. Kr.' Nahoře: 'Herschaft der PragerStadtgemeinde am 16. August'

Denkbuch über Anwesenheit Ihrer K.K. Majestäten Franz der Ersten und Caroline auguste in Böhmen im Jahre 1833 , vyšlo v Praze 1836 . Vytiskl Henning.

list ze souboru dokumetujícího návštěvu císaře Františka I. a jeho ženy Caroliny Augusty v Čechách (1833) většina lokalit byla vyzdobena ( osvětlena ) oslavnými nápisy a slavobránami.

Bílá Hora

1865, originální oceloryt, rozměry listu 17 x 23,5 cm, pohled Bílou horu v Praze. Ryl J. Rybička podle kresby od W. Kandlere. Značené vlevo dole „Wilh. Kandler fecit', vpravo dole „Jos. Rybička sc.', uprostřed 'Bílá Hora. Nakladatel I.L. Kober v Praze', 'Der weisse Berg. Verlag von I.L. Kober in Prag'.
Vydal I. L. Kober v Prahe v knize KAPPER, Sigfried - KANDLER, Wilhelm Das Böhmerland. Wanderungen und Ansichten. Der Nordwest. Mit 36 Stahlstichen.

Šárka

1865, originální oceloryt, rozměry listu 15 x 24 cm, pohled na šárecké údolí v Praze. V pozadí se zámkem/hospodářským dvorem Jenerálka. Ryl J. Rybička podle kresby od W. Kandlere. Značené vlevo dole „Wilh. Kandler fecit', vpravo dole „Jos. Rybička sc.', uprostřed 'Šárka'.
Vydal I. L. kober v Prahe v knize KAPPER, Sigfried - KANDLER, Wilhelm Das Böhmerland. Wanderungen und Ansichten. Der Nordwest. Mit 36 Stahlstichen.
Oceloryt se nachází i ve sbírce Moravské galerie v Brně pod inventárním číslem C 7684.

Pražská defenestrace ('Císařské krysy byly vyhozeny z okna')

okolo 1837, originální mědiryt, rozměry listu 14,5 x 22 cm, Pražská defenestrace, autor Strahlheim, nadpis pod obrázkem: 'Die kaiserlichen Räte werden aus dem Fenster geworfen'

Jan Hus

okolo 1712, originální mědiryt, rozměry 34 x 27 cm s rámem, Jean Hus, nakreslil Bernard Pickart (dílna), vyryl a vytiskl Bernard Pickart (dílna), Amsterdam. Značeno vlevo dole: 'B. Pickart del. 1712', nahoře vlevo nad obrázkem 'Pag. 19'.

Tisk byl použit jako ilustrace v knize Lenfant, Jacques. Histoire du Concile de Constance. Parijs: Pierre Humbert, 1727.

Mědiryt se nachází například i ve sbírce muzea British museum v Londýně pod registračním číslem 1901,1022.1457. Muzeum ho nadobudlo v roce 1901 v rámci pozůstalosti, kterou muzeu odkázal sběratel a bibliofil Henry Spencer Ashbee. Také je součástí sbírky Rijksmusea v Amsterdamu. (reg.č. RP-P-1908-3914)

Jan Hus byl římskokatolický kněz, český středověký náboženský myslitel, vysokoškolský pedagog, reformátor a kazatel. Hus byl, po Johnu Wycliffovi, jehož myšlenkami a argumentací byl inspirován, jedním z prvních reformátorů církve, který téměř o jedno století předběhl své následníky – reformátory Luthera, Bezu, Kalvína a Zwingliho. Jan Hus je zobrazen z profilu, pod ním je scéna jeho upálení. Hus byl upálen v Kostnici 6. července 1415, kdy se konalo XV. zasedání sněmu v případu mistra Jana Husa. Byl přečten průběh procesu a Husovy nauky označeny za heretické. Hus se chtěl znovu hájit, avšak byl umlčen, protože obsahem jednání již nebylo slyšení, ale vynesení rozsudku. Husovy knihy bylo nařízeno spálit a Jan Hus byl prohlášen za zatvrzelého kacíře. Byl proveden obřad zbavení kněžského úřadu, zbavení všech duchovenských práv, narušení tonzury, nasazení kacířské čepice.

Jan Žižka z Trocnova

okolo 1650, originální mědiryt, rozměry listu 17 x 13 cm, IOHANNES ZYSKA NOBILIS A TROSNAW, BOHEMORVM IN BELLO Hussitico Supremus Belli DVX Obijt Anno Christi MCCCCXXIV Die Iovis ante Festum Galli.
Překlad:
'Jan Žižka, šlechtic z Trocnova, hlavní český vojevůdce v husitské válce, zemřel v roce 1424 ve čtvrtek před St. Galli' (St. Galli - Sv. Havel - 16. října)
Text pod obrázkem:
' Iam venit è superis HVS, quod si fortè redibit ZYSKA suus VINDEX, impia ROMA Cave.' (Schon kommt aus dem Himmel Hus; sollte aber sein Rächer Ziska etwa wiederkommen, so sei auf der Hut,du gottloses Rom!)


Jan Žižka z Trocnova a Kalicha (kolem r. 1360 Trocnov – 11. října 1424 Přibyslav) byl český husitský vojevůdce, pokládaný za otce husitské vojenské doktríny, a autora či prvního uživatele defenzivní bojové techniky, tzv. vozové hradby. Historicky je podrobněji zmapováno pouze šest posledních let jeho života, zprávy o Žižkových předchozích osudech jsou nedostatečné, vycházet lze pouze z kusých zmínek v několika náhodou zachovalých listinách. Proto se ani odborníci nemohou shodnout, a v biografických pracích, věnovaných táborskému hejtmanovi, zastávají často i vzájemně protichůdné názory.

Jedna z nejzajímavějších a nejčastěji zmiňovaných skutečností o Janu Žižkovi je, že i po ztrátě obou očí vedl vojska do bitvy.

Žižka přišel nejprve o jedno oko ještě v mládí (pravděpodobně během nějakého šlechtického střetu nebo turnaje), a během husitských válek pak přišel i o druhé oko, pravděpodobně při obléhání hradu Rabí v roce 1421. Přesto pokračoval v boji a zůstával vrchním velitelem husitských vojsk, kterým se pod jeho vedením dařilo porážet i silnější a lépe vyzbrojené armády.

Jeho schopnost vést vojsko „naslepo“ je považována za zcela mimořádnou — orientoval se podle zvuků, vůní, paměti a důvěry v podřízené.

Staroměstská radnice v Praze

okolo 1860, originální barevná litografie, rozměry listu 42 x 29 cm. Litografoval slavný architekt Richard Norman Shaw, vytiskla litografická firma Day & Son. Značené vpravo dole: 'R. N. Shaw, del. et lith.' Značené vlevo dole: 'Day & Son Lith. to the Queen' Vpravo nahoře: Germany, No. 28, Prague, View of Chapel in Old Town Hall'

Praha Karlín

1836, originální litografie, rozměry listu 21 x 26 cm, Karlín. Podle kresby od Wacha litografoval Vetters. Značené vlevo dole: 'Gez. Wach' Vpravo dole: 'Lith. Vetters' Titul pod obrázkem: 'Prag, in der Vorstadt Carolinenthal / C. Hennings Steindrucks' Nahoře: 'Am 16. August'
Denkbuch über Anwesenheit Ihrer K.K. Majestäten Franz der Ersten und Caroline auguste in Böhmen im Jahre 1833 , vyšlo v Praze 1836 . vytiskl Henning

list ze souboru dokumetujícího návštěvu císaře Františka I. a jeho ženy Caroliny Augusty v Čechách (1833) většina lokalit byla vyzdobena ( osvětlena ) oslavnými nápisy a slavobránami. Carolinenthal je původní německý název dnešního Karlína. Byl zvolen na počest manželky císaře Františka I. Caroliny Augusty. Tento název se však obtížně vyslovoval, takže došlo k jeho zkomolení na Karlín.

Valdštejnský palác v Praze ('Sala terrena')

1842, originální oceloryt, rozměry listu 14,5 x 22 cm, pohled na Salu terrenu z Valdštejnské zahrady. Ryl Johann Gabriel Friedrich Poppel podle kresby od Ludwig Lange. Značené vlevo dole: 'Gez. v. Ludwig Lange' Vpravo dole: 'Stahlst. v. Joh. Poppel' Titul pod obrázkem: 'Wallenstein Halle in Prag' / 'Druck u. Verlag v. G.G. Lange in Darmstadt' 1842
Original-Ansichten der Historisch Merkwindigsten Stadte en Deutschland, Darmstadt, 1842

Pražský hrad. 'Die K. Residenz in Prag' s kolorací

okolo 1842, originální kolorovaný oceloryt, rozměry listu 15 x 24 cm, ryl Johann Gabriel Friedrich Poppel podle kresby od Ludwiga Langeho. Značené vlevo dole: 'Gez. v. L. Lange' Vpravo dole: 'Stahlst. v. Joh. Poppel' Titul pod obrázkem: 'Die K. Residenz in Prag' 'Druck & Verlag von G.G. Lange in Darmstadt'
Lange, Georg, Ludwig und Julius: Original-Ansichten der historisch merkwürdigsten Staedte in Deutschland, nach der Natur aufgenommen von Ludwig Lange, in Stahl gestochen von Ernst & Carl Rauch, Joh. Poppel....

Katedrála svatého Víta na Hradčanech

druhá polovina 19. století, originální akvarel, tuš na papíře, rozměry listu 17 x 21 cm, Dolu uprostřed napsané rukou: 'Katedrale St. Veit auf dem Hradschin zu Prag'

Staroměstká mostecká věž

druhá polovina 19. století, originální akvarel, tuš na papíře, rozměry listu 17 x 21 cm

Staroměstská mostecká věž je považována za jednu z nejkrásnějších gotických staveb v Evropě. Nachází se v Praze 1 na Starém Městě na Křižovnickém náměstí při pravobřežním vstupu na Karlův most na královské cestě.

Jedná se o gotickou věž postavenou společně s mostem Petrem Parléřem. Věž byla zbudována nejen jako fortifikace, ale zároveň představuje i typ reprezentačního vítězného oblouku. Karel IV. totiž stanovil trasu korunovačních průvodů svých následovníků, která vedla přes nový gotický most.

Ústav slepců na Klárově

cca 1844, originální litografie, rozměry listu 12 x 19 cm, litografie od Josepha Farka podle kresby od Františka Kolláře (Kollarze). Značené vlevo dole: 'Kollařz gez.' uprostřed: 'Jos. Fark grav' Vpravo dole: 'C. W. Medau & Co. Prag ' Titul pod obrázkem: 'Das Institutsgebäude für erwachsene Blinde in Prag.' Publikoval v 24. svazku série „Erinnerungen an merkwürdige Gegenstände und Begebenheiten, …“ vydavatel Carl Wilhelm Medau v Praze.

Ústav založil v roce 1832 známý lidumil Alois Klar, původně v malém domku na Velkopřevorském náměstí pro čtyři chovance. V díle po jeho smrti pokračovali i další členové rodiny, syn Paul Alois a později vnuk Rudolf Maria. Právě Paul Alois Klar má největší zásluhu na vybudování objektu čp. 131 na Klárově v místech, kde se v té době říkalo Pod Bruskou.

Projekt na dvoupatrovou pozdně empírovou budovu vypracoval arch. Vincenc Kulhánek. Stavba byla realizovaná v letech 1836-1844. Základní kámen ke stavbě ústavní kaple položen 18. září 1836 a její plány vypracoval arch. Josef Ondřej Kranner.

Věž umístěná na střeše nad středním rizalitem průčelí budovy, je čtyřboká, s věžními hodinami. Nad nimi je ochoz s podvojnými sdruženými okénky, kterými je vidět zvon. Střecha věže je polygonální s hrotem a makovicí.

Pod věží, v tympanonu hlavního průčelí, je výrazný reliéf od sochaře Josefa Maxe. Znázorňuje biblický výjev, kdy Tobiáš natírá svému slepému otci oči zázračnou mastí z rybích jater, kterou připravil archanděl Rafael, a tím mu vrací zrak.

Letohrádek ve Stromovce s kolorací

cca 1842, originální oceloryt, rozměry listu 15 x 23 cm, ryl L. Thümling podle kresby od C. Würbse. Značené vlevo dole: 'Gez. v. C. Würbs bs.' Vpravo dole: 'Stahlst v. L. Thümling' Titul pod obrázkem: 'Das Lustschloss im Baugarten bei Prag/ Druck & Verlag v. G. G. Lange in Darmstadt.'

Schwarzenberský palác s kolorací

1842, originální oceloryt, kolorovaný, rozměry listu 13 x 22 cm, ryl Johann Gabriel Friedrich Poppel podle kresby od Ludwig Lange. Značené vlevo dole: 'Gez. v. Ludwig Lange' Vpravo dole: 'Stahlst. v. Joh. Poppel' Titul pod obrázkem: ''DAS FUERST SCHWARZENBERGISCHE PALAIS IN PRAG' 'Druck & Verlag von G.G. Lange in Darmstadt'
z díla: Lange, Georg, Ludwig und Julius: Original-Ansichten der historisch merkwürdigsten Staedte in Deutschland, nach der Natur aufgenommen von Ludwig Lange, in Stahl gestochen von Ernst & Carl Rauch, Joh. Poppel....

Místodržitelská kancelář v Ludvíkově křídle na Pražském hradě s kolorací

okolo 1842, originální kolorovaný oceloryt, rozměry listu 15 x 23 cm, ryl Johann Gabriel Friedrich Poppel podle kresby od Ludwiga Langeho. Značené vlevo dole: 'Gez. v. L. Lange' Vpravo dole: 'Stahlst. v. Joh. Poppel' Titul pod obrázkem: 'Die Landtagsstube in Prag' 'Druck & Verlag von G.G. Lange in Darmstadt'

Lange, Georg, Ludwig und Julius: Original-Ansichten der historisch merkwürdigsten Staedte in Deutschland, nach der Natur aufgenommen von Ludwig Lange, in Stahl gestochen von Ernst & Carl Rauch, Joh. Poppel....

Oceloryt zachycuje místodržitelskou kancelář v jižní části Starého královského paláce na Pražském hradě, kde se odehrála 23. května 1618 pražská defenestrace. Při této události čeští stavové vyhodili z oken Pražského hradu nenáviděných královských místodržících Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka, Jaroslava Bořitu z Martinic a jejich sekretáře Filipa Fabriciusa. Tím začalo české stavovské povstání, které představovalo akt odporu českých nekatolických stavů vedených Jindřichem Matyášem Thurnem proti porušování Rudolfova majestátu - Majestát na náboženskou svobodu (německy Majestätsbrief, obvykle známý jako Rudolfův majestát) byla listina vydaná 9. července 1609 císařem Rudolfem II. Po jeho smrti s nástupem krále Matyáše se ale nedodržuje důsledně.

Defenestrací začíná také třicetiletá válka.

Katedrála Sv. Víta v Praze

cca 1724, originální mědiryt, rozměry listu 17 x 22 cm, rytec Jacques Harrewijn. Značené vpravo dole: 'Harrewijn Sculp.' Titul nahoru: 'L´eglise Metropolitaine de Prague dediée a Saint Vit'. Z knihy 'Histoire Ecclesiastique d'Allemagne', vydal Foppens, Brüssel.

Thunovský palác

cca 1740, originální mědiryt, rozměry listu 23,5 x 37,5 cm, podle kresby od Friedricha Wernera. Značené vlevo dole: 'Fried. Bernh. Werner delin.' 'C.P.S.C. Mai' Vpravo dole: 'Mart. Engelbrecht exc. A.V.' Titul pod obrázkem vlevo: 'Prospectus Palatii Comitis de Thun Praga in urbe parva.' Titul pod obrázkem vpravo: ' Prospect Hoch Gräffl. Thunischen Hauß zu Prag auf der Kleinen Seiten.' Vydal M. Engelbrecht, Augsburg.

Biskupská věž v Praze

1850, kolorovaná litografie, rozměry listu 24 x 17 cm, litografie Carl Johannes Reichel podle kresby od Carla Brantla. Značené vlevo dole: 'C. W. Medau & Co in Prag' Vpravo dole: 'aufgenommen v. Carl Brantl' Uprostřed: Joh. Reichel lith. Titul pod obrázkem: 'Der Bischofsthurm in Prag'
Vytiskl C. W. Medau, vyšlo jako součást článku v Erinnerungen, Roč. 30, 1850, s. 202-204, autor Carl Brantl: Der Bischofsthurm in Prag : Mit einer lithographischen Abbildung /
Dějiny a popis Biskupské věže v Mostecké ulici na Malé Straně v Praze ve dvoře domu u Tří zlatých zvonků, kde prý byl po 5 let vězněn Jan Nepomucký.

Pražský hrad z dolní části Jeleního příkopu.

cca 1835, originální oceloryt, rozměry listu 22 x 32 cm, vyryl H. Winkles dle kresby V. Morstadt. Značené vlevo dole: 'V. Morstadt del.' Vpravo dole: 'H. Winkles scp, Verlag von K. André' Titul pod obrázkem: 'Der untere Hirschgraben', vydal Borrosch & André, Praha.

Pohled na Prahu s Petřína

Pohled na Prahu z Petřína, kolem roku 1850
Kolorovaný oceloryt, rozměr 52 × 96 cm
Vyryl J. G. Lechleitner podle předlohy J. R. Rzechka
Restaurátorsky odborně ošetřeno a zakonzervováno, nekyselá archivní pasparta, pod antireflexním muzeálním UV sklem

Velkoformátové panoráma hlavního města z romantizující perspektivy Petřína zachycuje Prahu v polovině 19. století s důrazem na její historické panorama — Hradčany, Malou Stranu i Staré Město. Jemná kolorace zvýrazňuje topografii a architektonické detaily.

Vydal Landes-Industrie-Comptoir ve Výmaru pro Mikuláše Lehmanna, kolem roku 1850.

Mikuláš Lehmann (též Lehman, činný v Praze ve 40.–60. letech 19. století) byl pražský knihkupec, nakladatel a tiskař, známý především vydáváním grafických pohlednic, plánů měst a vyobrazení pamětihodností pro domácí i zahraniční trh. Spolupracoval s významnými evropskými rytci a vydavatelstvími, včetně výmarského Landes-Industrie-Comptoiru.

Je to pozoruhodný příklad precizní ocelorytiny a romantického pojetí městské krajiny v období Biedermeieru.

Johann R. Rzechka (1813–1870) byl rakouský malíř, kreslíř a litograf působící převážně v Praze. Specializoval se na městská veduty, krajinomalbu a historizující motivy. Jeho kresby sloužily jako předlohy pro řadu tisků a grafik určených pro široké publikum, zejména turistické pohledy a ilustrace měst. Rzechka byl významnou osobností pražského výtvarného života v období Biedermeieru.

J. G. Lechleitner byl rakouský rytec aktivní ve 40.–50. letech 19. století, známý pro svou precizní práci na ocelových matricích určených k reprodukci výtvarných děl s vysokým stupněm detailu.

Kukátkový list Praha Malé náměstí

cca. 1780, originální kolorovaný mědiryt, vzácný kukátkový list, rozměr 54 x 64 cm s rámem, odborně restaurováno a konzervováno, nekyselá pasparta, rámováno pod muzeálním UV antireflexním sklem

autor předlohy: Jan Josef DIETZLER (1694-1744)
rytec: Johann Christoph NABHOLZ (1752-c.1796)
vydal: Academie Imperiale d Empire des Arts liberaux, Augsburg
AMP, Sbírka grafiky, sign. G 160

Již od poloviny 18. století se Praha dostala mezi města, jejichž veduty byly šířeny moderním a velmi oblíbeným mediem kukátkových pohledů - Kukátkový list (angl. perspective views, fr. vue d’optique nebo vue perspective, něm. Guckkastenbild nebo Guckkastenblatt) ručně kolorovaný mědiryt na jednolistu určeném k prohlížení ve speciálním optickém přístroji. Frekventovaným námětem byly perspektivně zobrazené části městské zástavby. Rytina včetně nadpisu musela být z projekčních důvodů stranově obrácena. Kontury střech anebo okna budov se kvůli pronikání světelného paprsku vystřihovaly. Jedno z center produkce těchto vedut se nacházelo v Augsburgu. Tamní nakladatelství Académie Impériale d’Empire des Arts libéraux tak vydávalo francouzským a německým textem opatřené dílčí pohledy na evropská i zámořská města a vedle například New Yorku či Quebecku zařadilo nejprve sérii čtyř pohledů na pražská veřejná prostranství, které podle Johanna Josepha Dietzlera vyryl Joseph Christoph Nabholz. Collection des Prospects z roku 1743 zahrnovala dva pohledy na Staroměstské náměstí, Malé náměstí a Karlovo náměstí.

Hogenbergova veduta Prahy a Chebu

Originální mědiryt, cca. 1572, rozměry listu 41 x 52.5 cm.

Civitates Orbis Terrarum (Atlas měst světa) byl druhý nejstarší tištěný atlas v historii světové kartografie a první atlas zcela věnovaný topografickým pohledům. První svazek této sbírky vyšel v Kolíně nad Rýnem v roce 1572; následující v letech 1575, 1581, 1588 a 1598. Šestý a poslední svazek se objevil v roce 1617, těsně před rozsáhlou devastací způsobenou třicetiletou válkou.

Nádherná první ilustrace Prahy ukazuje královské město z jihovýchodu, v jeho přirozeném prostředí v údolí Vltavy hluboko mezi okolními kopci. Vlevo leží dominantní hradčanský hradní komplex z 9. / 10. století, pod nímž je Malá Strana, která je spojena se Starým Městem velkolepým Karlovým mostem a jeho mohutnými věžemi na každém konci. V samotném Starém Městě lze v blízkosti radnice rozeznat gotický kostel Týn. Nad Starým městem a pod Novým Městem leží Nové židovské město (Josefov).

Pohled [Egra Cheb] z pohledu z protějšího břehu řeky Ohře ukazuje dobře opevněné město s jeho dominujícím císařským palácem z 12. století a gotický kostel sv. Mikuláše a Alžběty.
Cheb byl původně postaven jako císařský palác císařem Barbarossa a v roce 1277 se stal císařským městem. Byly zde sjednány dvě důležité smlouvy: 'Chebská bula' (Fridrich II a Přemysl Otakar I) z roku 1213, která dávala římsko-katolické církvi záruky, že jmenování biskupů a opatů je záležitostí ryze církevní, do které světská moc panovníků nebude zasahovat a že naopak světská moc se bude zasazovat o potírání kacířství a v roku 1459 Chebská smlouva, která určovala hranici mezi Čechy a Saským kurfiřtstvím ... [Taschen, Braun a Hogenberg, s. 88.]

J. R. Rzechka: Pohled na Prahu z Petřína

kolem 1850, oceloryt, rozměr listu cca 38 x 84 cm.
Pohled na Prahu z Petrina, Panorama von Prag vom Laurentiusberge aus gesehen. Autor předlohy: J. R. Rzechka; rytec: J. G. Lechleitner; vydal: Prag, Landes-Industrie-Comptoir in Weimar für Lehmann.

J.J. Dietzler: Praha, Malé náměstí

J.J. Dietzler: Prospect des sogenandten Kleinen Ringl in der königl Stadt Prag ...Pražská korunovace Marie Terezie českou královnou roku 1743
mědiryt
rytec: Johann Andréas PFEFFEL (1674-1748)
rozměr listu: 38x65 cm
z díla: Ramhoffsky J.H. : Drei Beschreibungen
literatura: Nebehay - Wagner 529

Panorama Prahy z Schönbornské zahrady.

Autor předlohy: Morstadt, Vincenc
Rytec: Fridrich Geißler

Vydavatel: Borrosch & André

Místo vydání: Praha

Rok vydání: 1835

Panorama Prahy z Schönbornské zahrady.
'Panorama von Prag, aufgenommen im Gloriet des Gräflich Schönborn'schen Gartens am Laurenzberg'. Původní předleptaný oceloryt. Podle V. Morstadtovy kresby ryl Friedrich Geissler. Z 'Prag im neunzehnten Jahrhunderte', Borrosch & André, 1835. S něm. titulem pod obrázkem a figurami v popředí. Rozměry obrázku: 13 x 71,5 cm.

E. Bužgová-Rambousková: Vincenc Morstadt. Popisný seznam grafického díla - č. soup. 101.

Přes 500 let historie vtisknuté do papíru. Tato sbírka mapuje historii od prvního vyobrazení Prahy z roku 1493. Z doby, kdy se míra gramotnosti pohybovala pod pouhými 10 %, nebyl obraz pro většinu populace jen ozdobou. Byl přímou náhradou textu a hlavním nositelem informací. Tam, kde chyběla znalost písma, nastupovaly linie a symboly – lidé se na obrazy nedívali, oni je „četli“.

Pojďme se tedy skrze obrazy/grafické listy v této internetové galerii vrátit k onomu hlubokému vnímání: dopřejte si čas a po dlouhé minuty zkoumejte i ty nejmenší detaily, které vám postupně odhalí své skryté příběhy.

První tištěná kniha a první mědirytina vznikají ve stejné době – v oblasti dnešního Německa. Johannes Gutenberg, který knihtisk vynalezl, vytiskl kolem roku 1454/1455 ve městě Mainz Bibli v nákladu odhadovaném na 160 až 180 kusů, prodávala se za částku srovnatelnou s cenou kamenného měšťanského domu v Praze.

Dnes je známo 49 dochovaných exemplářů. Poslední veřejný prodej celého exempláře proběhl v roce 1978 v Christie’s za 5,39 milionu dolarů, přičemž současná odhadovaná hodnota se pohybuje mezi 25 a 35 miliony dolarů. Jednotlivé listy se přitom objevují sporadicky v aukcích dodnes – například v září 2024 jeden list z Gutenbergovi bible dosáhl v RR Auction ceny přes 112 000 dolarů.

Mědirytina je grafická technika, při níž
1. rytec podle předlohy/kresby vyrývá obraz rydlem do měděné desky
2. tiskař vtlačuje tiskovou barvu do vyrytých linií
3. ⁠pomocí tiskařského lisu ji otiskuje na papír
Nejstarší dochované příklady mědirytiny jsou spojovány s anonymním umělcem známým jako Mistr hracích karet, působícím pravděpodobně v Alsasku ve 30. až 50. letech 15. století.

Z měděné desky lze vytisknout jenom několik málo stovek kvalitních otisků, protože měď jako měkký kov se při opakovaném tisku/tlaku postupně deformuje; vyryté linie se ztrácí. Skutečný počet vytištěných exemplářů však vždy závisel na aktuální poptávce, a proto se u některých grafických listů pohyboval pouze v řádu desítek nebo i jednotek kusů. Část takto vyhotovených originálů byla přímo vydavatelem nebo v malířské dílně na objednávku kupujícího ručně vybarvena (kolorována), čímž získala reprezentativnější a luxusnější charakter.
Ruční podpisy autora a číslování grafik jsou až fenoménem 19.–20. století, starší grafické listy bývaly občas identifikovány signaturou vyrytou přímo v tiskové desce, nikdy neměly individuální číslování.

Díky této internetové galerii může každý z vystavených historických obrazů ožít i ve vašem prostoru. Ať už se stane dominantou historického či moderního interiéru, klasické pracovny nebo kanceláře, vždy bude vypovídat o vytříbeném vkusu svého majitele a jeho vztahu k naší bohaté historii.

První písemná zmínka o Praze.

Kolem let 965–966 zaznamenává Ibrahim ibn Jakub, židovský obchodník a cestovatel působící ve službách muslimského vládce ve Španělsku, Prahu jako významné obchodní centrum. Ve svém cestopise ji popisuje slovy: „Praha je město z kamene a vápna, největší obchodní místo mezi Slovany. Přicházejí sem kupci z Krakova i z Rusů… obchoduje se zde s otroky, cínem a kožešinami.“ (citace je rekonstrukcí na základě pozdějších arabských opisů, původní text se nedochoval).

Pohled na Prahu od Václava Hollara